Devět fantaskních mikropovídek, jež vznikly v různých dobách, řekněme mezi lety 1997-2008. Myslím, že patří k tomu nejlepšímu, co můj archiv z těchto let ukrývá. Chmurné texty se zde setkávají s rozvernými, jak už to v mém životě chodí.
Úterý
Auto vstalo tentokrát už o půl šesté a hlasitě se domáhalo mé pozornosti.
Tůt. Tůt. Tůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůt!
Praštil jsem je smotanýma novinama.
"Dneska nikam nejedeme!" řekl jsem potom důrazně.
Je úterý...
Na trhu
Přišel na tržiště.
Postavil se k prázdnému stolu.
"Duše na prodej!" vyvolával
Lidé se smáli.
"Svou duši prodávám!" zakřičel trpce.
Přistoupil Ďábel.
"Koupíš?" zeptal se obchodník s nadějí v hlase.
"Ne," odvětil Ďábel a zmizel v davu.
Na konci
Dalších pár polen mění se v popel.
Kříž? Ale ano, ještě stojí. Na obzoru, zavátý sněhem. Z ruky Ježíšovy rampouch visí – vzpomínka na dobu, kdy se oteplilo.
Falešná naděje.
Obojí – obleva i Kristus. Nikdy se neoteplí; postupně... pomalu, jak budou docházet zásoby dřeva, pomrzneme.
Proč Ho vzýváte?
Proč modlíte se u svých křížů?
Je mi zima...
Spalte je!
Na konci dnů
Na konci dnů, když už nebude člověka ani bohů, zůstanou na zemi ze všeho stvoření jen dvě zmije – sestry – bílá a černá, dobrá a zlá.
Hnány touhou po boji budou se hledat v pustinách.
Až Slunce zapadne, spatří se navzájem a začnou se bít tak mocně, že hvězdy hrůzou pohasnou.
Bílá zmije přemůže svou sestru, jak je psáno, a pozře ji. V té chvíli se její srdce v kámen změní, neboť pozná, že zabila jedinou sobě podobnou bytost na celém světě.
Z hadího těla křídla vyrostou, zmije drakem se stane, a věčně pak bude létat sama nad pustinami...
V mlze
Vypravěč kráčel se zatajeným srdcem hustou šedivou mlhou a snažil se vnímat tmavší mlžné tvary, o nichž tušil, že jsou to lidé.
Chtěl se jim přiblížit, odtahovaly se. Vyprávěl tedy, ale jeho hlas zněl hluše a nehezky, slova se křivila a měnila v cáry mlhy. Byl sám, jen jeho vlastní neodbytný příběh mu dělal chmurnou společnost. Nakonec dorazil ke studánce a pohlédl do její klidné hladiny, aby po tom nekonečném bloudění v mlze konečně spatřil svou tvář.
Po zbytek věčnosti pak hleděl na nezřetelný tvar jen neznatelně vystupující na mlžném pozadí...
Perla jeho sbírky
(bratrovi)
Včera jsem navštívil sběratele historických vzducholodí. Ukázal mi několik kusů pokrouceného kovu a hromádku natavených skleněných střepů.
"To je Hindenburg!" prohlásil hrdě. "Před rekonstrukcí."
Apokryf
Přistoupil Ježíš k hadovi a pravil: "Vstaň a choď!"
Had vstal a šel.
Na trhu
Přišel na tržiště.
Postavil se k prázdnému stolu.
"Duše na prodej!" vyvolával
Lidé se smáli.
"Svou duši prodávám!" zakřičel trpce.
Přistoupil Ďábel.
"Koupíš?" zeptal se obchodník s nadějí v hlase.
"Ne," odvětil Ďábel a zmizel v davu.
Na konci
Dalších pár polen mění se v popel.
Kříž? Ale ano, ještě stojí. Na obzoru, zavátý sněhem. Z ruky Ježíšovy rampouch visí – vzpomínka na dobu, kdy se oteplilo.
Falešná naděje.
Obojí – obleva i Kristus. Nikdy se neoteplí; postupně... pomalu, jak budou docházet zásoby dřeva, pomrzneme.
Proč Ho vzýváte?
Proč modlíte se u svých křížů?
Je mi zima.
Spalte je!
Úterý
Auto vstalo tentokrát už o půl šesté a hlasitě se domáhalo mé pozornosti.
Tůt. Tůt. Tůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůt!
Praštil jsem je smotanýma novinama.
"Dneska nikam nejedeme!" řekl jsem potom důrazně.
Je úterý.
Perla jeho sbírky (bratrovi)
Včera jsem navštívil sběratele historických vzducholodí. Ukázal mi několik kusů pokrouceného kovu a hromádku natavených skleněných střepů.
"To je Hindenburg!" prohlásil hrdě. "Před rekonstrukcí."
Na konci dnů
Na konci dnů, když už nebude člověka ani bohů, zůstanou na zemi ze všeho stvoření jen dvě zmije – sestry – bílá a černá, dobrá a zlá.
Hnány touhou po boji budou se hledat v pustinách.
Až Slunce zapadne, spatří se navzájem a začnou se bít tak mocně, že hvězdy hrůzou pohasnou.
Bílá zmije přemůže svou sestru, jak je psáno, a pozře ji. V té chvíli se její srdce v kámen změní, neboť pozná, že zabila jedinou sobě podobnou bytost na celém světě.
Z hadího těla křídla vyrostou, zmije drakem se stane, a věčně pak bude létat sama nad pustinami.
V mlze
Vypravěč kráčel se zatajeným srdcem hustou šedivou mlhou a snažil se vnímat tmavší mlžné tvary, o nichž tušil, že jsou to lidé.
Chtěl se jim přiblížit, odtahovaly se. Vyprávěl tedy, ale jeho hlas zněl hluše a nehezky, slova se křivila a měnila v cáry mlhy. Byl sám, jen jeho vlastní neodbytný příběh mu dělal chmurnou společnost. Nakonec dorazil ke studánce a pohlédl do její klidné hladiny, aby po tom nekonečném bloudění v mlze konečně spatřil svou tvář.
Po zbytek věčnosti pak hleděl na nezřetelný tvar jen neznatelně vystupující na mlžném pozadí.
Zrcadlo
Umírající zrcadlo.
Tiše slepnoucí stává se zbytečným.
Vyrážka skvrn, nejšedivější zákal.
Nemá tvář, má všechny tváře.
Nemá duši, má všechny duše.
Avšak, jak se ztrácí kousek po kousku, odhazuje po částech své nekonečno, jež se nezmenšuje a přesto mizí.
Je to smutný pohled.
Na umírání.
A nakonec, kdesi na smetišti, ztratí poslední střípek jasného odrazu.
Zrcadlo umírá
a s ním
svět.
Apokryf
Přistoupil Ježíš k hadovi a pravil: "Vstaň a choď!"
Had vstal a šel.
Následovník
Kráčeje v Buddhových šlépějích, šlape po květinkách.
