Opuštěné nebo osiřelé děti v dětských domovech, děti nermocné a postižené to nemají, a ani nebudou mít lehké. Jsou bezbrané a bez viny na svém údělu. I proto se jim tu a tam dostává pozornosti celebrit, která vrcholí o Vánocích.
Dobré duše, na které nevyšel dětský domov, nemusí zoufat. Ředitelům zoologických zahrad se podařilo zpopularizovat i symbolické adopce zvířat vězněných pro pobavení veřejnosti. Také tvorů bez viny na svém osudu.
Obojí bezbrané tvory spojuje kromě nevybraného osudu i jejich mediální, většinově sympatický obraz – malé dítě i zvířátko jsou skutečně k pomilování.
Jiní bezbranní tvorové tohle štěstí nemají. Také si nemohou nijak sami pomoci a jejich osud už bude jen a jen horší. Oproti dětem a zvířátkům mají zásadní nevýhodu – nejsou mediálně atraktivní ani krásní, často ani milí. Nikoho nepotěší ani nepobaví. Jsou naprosto nepotřební. Naši rodiče, naši prarodiče. Staří lidé. Žijí všude kolem nás. Mnozí z nich opuštění všemi, které milovali. Bez peněz, v bídě, nemocní a slábnoucí, jen se svými bolestmi. Ti „šťastnější“ leží v nemocnici. Úvozovky jsou na místě, protože i tam jsou na okraji zájmu, na obtíž. Zažil jsem případy, kdy sestry přes Vánoce nechaly nemohoucí stařence doslova upéct ruku u rozpáleného topení. Kdo by se staral o věčně naříkající bábu. Viděl jsem starce bez kůže na zádech. Odumřela a odpadla. „Zdravotní“ personál ho neměl náladu na posteli čas od času obrátit.
Mnoho z důchodců je na ulici. I teď, ať mrzne nebo sněží. Ti si kupodivupříliš nestýskají. Na té ulici je mráz, ale nejsou sami. Nejhůř je teď opuštěným ve vlastních bytech.
A tak hlavně o Vánocích otevírají policisté zámky studených nevlídných bytů a pohřební vozy odváží těla zoufalých, kteří samotu a trápení psychicky neunesli.
Pro tyhle lidi většina celebrit stromky nerozsvěcuje a rozumná firma jim na přilepšenou nedá ani zlomek toho, co je ochotna vrazit do sardinek pro nejmenšího tučnáka v ZOO.
Popravdě řečeno, na rozdíl od těch zvířátek, mohou si stařečkové a stařenky za svůj osud také sami. Takhle nás prostě vychovali.
Opuštěná stařenka opravdu není zábavná jako gorila Shinda. Ale musí to doopravdy znamenat, že nikdy nebude mít na jídlo takový rozpočet jako gorila jen proto, že je člověk? Nechci zpochybnit projekt financující život goril ve volné přírodě. Jen se těším, že jednou dojde takové pozornosti i projekt na podporu a ochranu starých bezmocných lidí.
Až budete letos přemýšlet nad vánočními a jinými dary, vzpoměňte na tu nejpotřebnější skupinou nešťastných tvorů bez pomoci a bez šance svůj osud zlepšit. Vzpomeňte na ty, kdo každý den umírají kdesi opuštění, špinaví, hladoví, ve vlastních výkalech, bez kůže na zádech z bolestivých proleženin. To není hra na reality šou. To je skutečná realita. A jednou čeká i nás.
