„Jací jsou vlastně Češi?“ zeptala se mě kamarádka, když jsme nastupovali do auta. „Uvidíš na silnici,“ odpověděl jsem, nastartoval a vyrazili jsme.
Dvouproudá výpadovka z města v pátek odpoledne připomínala spíše autokino než silnici pro motorová vozidla. Stáli jsme poslušně v levém pruhu, protože ten pravý se asi po půl kilometru kvůli omezení sbíhal do toho našeho. Fronta už nyní stála až sem. Kolem nás se pravým pruhem hnalo jedno auto za druhým rychlostí, která se příliš nelišila od té maximální povolené pro tuto silnici, zatímco my jsme se nehnuli z místa. Z dálky jsem je pozoroval, jak se tam, kde pravý pruh končil, snaží využít nepozornosti řidičů vlevo a nacpat před ně tím víc, čím kratší úsek vozovky před nimi zbýval. A když je tam nechtěli ti nalevo pustit, začali se rozčilovat a ukazovat na značku upozorňující na zipování. Nakonec zvítězili drzejší, ustoupili slušnější, pokud nechtěli být vytlačeni na svodidla nebo riskovat památku na tento den ve formě promáčknutého blatníku.
Popsal jsem kamarádce teorii českého zipování. Teď mohla na vlastní oči vidět, jak to pak vypadá v praxi. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a všiml si, jak se i ti doposud slušní řidiči za mnou nechávají strhnout, prudce vyhýbají do pravého pruhu a následují metodu, která sice není ohleduplná, je však rychlejší. Ale o kolik vlastně? O minutu? Zřejmě jim to i tak stálo za to.
*
Tato povídka vznikla jako reakce na článek Ani za 12 let se řidiči nenaučili pravidlo zipu z 17. února 2012, iDnes.cz.
