To je pravá poezie

V nekonečné a marné internetové debatě – co je a co není poezie a jaké jsou její atributy – kdosi napsal, že měl včera uzenku, a ta že byla jedna báseň. To je ono, to je ta pravá poezie, pomyslel jsem si já a běžel do marketu. 

Koupil jsem tam ve slevě klobásku, která vyhlížela náramně a že si ji doma upeču na pánvi. Pečlivě, s filigránskou přesností jsem nařezal okraje i povrch klobásky, aby z ní v konečném vyznění vznikla ježatá chobotnička a pak už jen sledoval proces pečení. Vteřiny ubíhaly a chobotnička byla čím dál hezčí, ale také menší, zato plavala skoro v bazénu tuku. Asi jako bych dal péct husu a z trouby vytáhl slavíka.
     
Výsledný pokrm byl sice nepatrný, avšak působil báječným dojmem, takže jsem si připadal jako v nějaké hodně luxusní restauraci, jenom jsem se nemusel bát placení. Sotva jsem ale polkl první sousto, seznal jsem, že konzumuji čistý kožový extrakt smíchaný s moukou v umělém střívku. Zbytek večeře letěl do odpadu. 
     
Poezie jsem se však přece jen dočkal, protože do rána nasněžilo a pohled z okna byl úchvatný. Následně jsem si ale uvědomil, že budu muset ometat a škrábat auto, neboť mě čekala cesta a moje mysl se vrátila do standardní, všední nasranosti.