To by si za Husáka nikdo nedovolil

„Toto by si za Husáka nikdo nedovolil, prostě můj kandidát prohrál, tak to musím respektovat…,“ přečetl jsem si v diskuzi pod jedním komentářem. Ten výrok je sám o sobě tak absurdní, že nemusím odkazovat ani na zdroj.

Tvrzení z perexu je samozřejmě především směšné. Uvážím-li však, že dostalo od jiných čtenářů řadu kladných hodnocení a dám-li ho do souvislosti s některými jevy, které se nyní ve společnosti ukazují, smích mě přechází. Možná to čtenářům bude připadat zbytečné, ale když se někdo může domnívat, že si volič za Husáka mohl vybírat ve volbách „své kandidáty“ a že někteří z těch kandidátů prohráli, a když s tímto názorem jiní lidé souhlasí, pokusím se popsat, jak u nás vypadaly volby „za Husáka“, totiž v době takzvaného reálného socialismu.

Předně si je třeba uvědomit, že v Ústavě socialistického Československa byla zakotvena „vedoucí úloha“ KSČ. Tuto vedoucí úlohu musel uznávat každý občan, všechny zájmové a společenské organizace a také další povolené politické strany, v České socialistické republice to byly Československá strana lidová a Československá socialistická strana. Ve Slovenské socialistické republice to byly rovněž dvě strany s jinými názvy. Tyto „politické strany“, jakož i společenské a zájmové organizace byly sdruženy v Národní frontě. Pro volby do Federálního shromáždění, které se skládalo ze dvou sněmoven – národů a lidu, se tvořily jednotné kandidátky Národní fronty, o jejichž podobě rozhodovala KSČ.

KSČ určovala, kolik bude na té které kandidátce komunistů, kolik členů jiných stran, kolik bezpartijních, kolik mladých, kolik žen, dále kolik členů SSM, ROH, Lidových milicí, Svazarmu, Mysliveckého svazu, Svazu zahrádkářů… Volič pak přišel k volbám, dostal jednotkou kandidátku Národní fronty, tu vložil do úřední obálky a vhodil do urny. Plenta sice ve volební místnosti někde v rohu byla, ale pokud se nějaký odrzlý volič rozhodl za tu plentu jít, volební komise významně pozvedla obočí a volič (obrazně) obdržel „černý puntík“. Ono bylo ale zbytečné chodit za plentu, protože tam mohl kandidátku do obálky pouze nedat, a tím ovlivnit výsledek voleb na čtvrtém či pátém místě za desetinou čárkou čísla (to se ovšem zaokrouhlovalo na setiny), když před ní se vyskytovaly číslice buď 99 nebo 98.

Volit lidé tehdy chodili dobrovolně a rádi, tedy minimálně radši, neboť když ne, byl dotyčný při nejbližší příležitosti dotázán – proč jsi nebyl volit, soudruhu? Skutečnost, že třeba nebyl soudruhem, nikoho nezajímala. No a každý si velice dobře rozmyslel, jestli odpoví něco v tom smyslu, že to nebyli „jeho“ kandidáti. V zásadě neexistoval důvod, proč nejít k volbám. Neúčast u voleb omlouvaly v podstatě jen dvě věci – hluboké koma a smrt. Pokud byl někdo nemocen, ať už doma nebo v nemocnici, přišli za ním zástupci příslušné volební komise, aby mohl radostně splnit svou občanskou povinnost. Ani momentální pobyt v zahraničí nezakládal většinou příčinu k tomu, aby občan nešel volit na nějaký čs. zastupitelský úřad v dané zemi. Je jistě možné, že se tam někdo unikl bez následků této volební mašinérii, kdyby mě chtěl někdo chytat za slovo.

Takže tohle byly volby v Československu před listopadem 1989. Autor výroku v perexu má tedy pravdu v tom, že by se za Husáka nemohlo stát, aby někdo nerespektoval vítěze voleb, a to už dávno před tím, než volby vůbec proběhly, protože o vítězství kandidátů Národní fronty nemohlo být pochyb. Kandidátky přece sestavovala „moudrá“ KSČ, a ta měla v Ústavě zakotvenou vedoucí úlohu, tudíž nerespektovat výsledky voleb znamenalo v podstatě totéž, jako nerespektovat vedoucí úlohu KSČ, potažmo Ústavu socialistického Československa.

Pokud se někomu po tomto stýská, tak mně tedy ne. Bohužel mám pocit, že v současné české společnosti sílí „duch normalizace“, která začala krátce po okupaci Československa Sovětskou armádou v srpnu 1968 vydáním takzvaného „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. Sjezdu KSČ“ a skončila listopadem 1989. A jsem přesvědčen, že staronový český prezident svou činností k nárůstu „normalizačních“ trendů u nás přispívá. Netvrdím, že by si Miloš Zeman sám přál návrat k poměrům za socialismu, ale děsí mě, když čtu, jak si lidé začínají stále více tu dobu idealizovat.

P. s. Dodatečně jsem si vzpomněl na dva vtipy o volbách v socialistickém Československu. 1. První volby tohoto typu byly v ráji. Bůh představil Adamovi Evu a řekl - vyber si! 2. Rozdíl mezi volbami v USA a v socialistickém Československu? V USA si mohou vybrat, jestli budou volit demokraty nebo republikány, u nás jestli půjdou volit v pátek nebo v sobotu.