Svět v karanténě – čas flagelatství?

Karanténní opatření u nás platí ani ne 14 dní a už se objevují úvahy, jak bude vypadat svět po koronaviru. Mám zato, že je předčasné o tom teď přemýšlet. Až na jistá omezující nařízení se totiž náš život zatím moc nezměnil.  

Pojem „svět“ v titulku je použit ironicky, protože ve skutečnosti vím houby o tom, co se děje ve světě v časech karantény. Je to satirická narážka na to, jak se někteří lidé snaží ze své žabí perspektivy předpovídat, nebo přímo věštit podobu budoucnosti, i když o ní nemají sebemenší ponětí. Ostatně je otázkou i to, zda by nebylo správnější při podobných prognózách hovořit spíš „o světě po koronavirové panice“ než „o světě po koronavirové pandemii“.

A jako vždy, když přijde nějaká krize, objevují se hlasy, které se snaží líčit pandemii coby jakýsi trest za dosavadní počínání lidstva. Už sice neznějí tolik exaltovaně jako hlasy a počiny středověkých flagelantů a sebemrskačství neprovádějí na veřejnosti fakticky, ale pokoušejí se pohnout bližní k pokání „před nadcházejícím soudem nad světem“ verbálně. Poukazují na to, že „MY“ jsme dosud chtěli stále víc, že jsme se hnali jen za kariérami, za konzumem, za požitky, zbytečně rejdili po světě a neměli čas sami na sebe, na své rodiny, na děti, na meditaci a usebrání. 

Na to prý teď v karanténě čas máme, což možná způsobí, že začneme myslet jinak, a až krize pomine, budou lidé skromnější, budou se navzájem víc vnímat, zaměří se na podstatné věci a nepodstatným budou přisuzovat jen takovou důležitost, jakou mají. A já říkám – houby s voctem. Pokud se „máme“ naučit oddělovat důležité od podružného, pak musíme používat také správnou perspektivu. Vždyť co se vlastně nyní děje? Platí sice různá omezující opatření, ale svět dosud běží v zásadě tak, jak jsme zvyklí. Jde spíš o to, abychom si hlídali, aby nás ti, co nám vládnou, nezavřeli znovu do klece natrvalo pod záminkou, že jde o ochranu našeho zdraví a životů. 

Co je důležité a jaké mají jednotliví lidé charaktery, by se totiž skutečně poznalo, až by se dostavily podstatné poruchy zásobování potravinami, energiemi a jiným potřebným zbožím, až by došly peníze, až by přestala fungovat doprava, lékařská péče, elektronická komunikace a až bychom s ní přišli o informace... Vyhlášení světové pandemie v souvislosti s koronavirem svádí k srovnání s pandemií takzvané španělské chřipky. Zdůrazňuje se třeba účinnost bariérových opatření s odkazem na to, že izolace určitých skupin lidí a oblastí za dob španělské chřipky znamenala jejich záchranu. 

Jenže španělská chřipka zahubila ve dvou vlnách v letech 1918 a 1920 padesát milionů lidí (některé údaje uvádějí až sto milionů). A to se stalo těsně po tom, co skončila I. světová válka, která přinesla smrt deseti milionům lidí. V současnosti zatím ale nic nenapovídá tomu, že bychom se při nynější pandemii měli těmto číslům byť jen přibližovat. Počty nakažených na celém světě jsou dnes v řádu statisíců a mrtvých v řádech tisíců při více než sedmi miliardách obyvatel. V roce 1918 však na Zemi nežily ani dvě miliardy lidí (tohoto počtu dosáhl svět až v roce 1927). 

Znamená to tedy, že pandemie španělské chřipky zasáhla planetu nepoměrně citelněji než zatím současná pandemie. A změnilo se nějak myšlení lidí, začali si hledět především věcí důležitých? Ani náhodou – přišly komunistické vzpoury, fašismus, nacismus, pak II. světová válka, následoval mohutný nástup bolševismu a studená válka... Když to uvážíme, tak konkrétně u nás žijeme svobodným životem, kdy můžeme chtít stále víc, hnát se jen za kariérami, za konzumem, za požitky, zbytečně rejdit po světě pouze třicet let. Před tím se o to sice mnoho lidí rovněž pokoušelo, ale spíš jen „lačně civěli na měďáky“…

Myslím, že se svět po koronaviru až tolik nezmění, respektive doufám, že se nezmění v tom smyslu, že budeme sedět doma za zavřenými hranicemi, holedbat se skromností a čekat na drobky, které nám utrousí nějaká neobolševická vláda. Když tak přemýšlím, jak by se k současnosti měl člověk postavit, napadá mě poslední verš básně „Smutky“ českého (moravského) básníka Jana Skácela: „…vzít za úzkost jak za kliku a vejít.“