Strach požírá duši

Zdejší debaty o tom, jestli stejnopohlavní páry budou moci uzavírat manželství, dospěly až do té absurdity, že odpůrkyně manželství pro homosexuály „radí“ aktivistům, kteří taková manželství podporují, jaké heslo mají používat.  

Následující text se však navzdory perexu nebude zabývat ani tak svazky homosexuálů jako některými aspekty manželských svazků mužů a žen, a hlavně předsudky spojenými s nimi, ale i předsudky obecně. Je nabíledni, že manželství souvisí s plozením potomstva. V dávných dobách totiž manželství vzniklo – napíšu-li to poněkud cynicky – kvůli právní úpravě prodeje ženy, respektive její dělohy, tedy schopnosti rodit děti příslušnému muži. O čem ostatně svědčí česká slova, že si muž ženu „bere“ a že se žena „vdává“?

Od těchto „diluviálních“ dob prošlo manželství dlouhým vývojem, nabylo v různých zemích mnoha podob a doznalo řady právních úprav. Ač hlavním účelem manželství nepřestalo být dle zákona založení rodiny a řádná výchova dětí, muži a ženy vstupují do manželství i z důvodů právních, sociálních, finančních či náboženských, které jsou vesměs účelové, ale jistě i z důvodů emocionálních. Pokud má však jít o manželství muže a ženy, dnes už se téměř nikdo nepozastavuje nad účelovými, respektive zištnými důvody sňatků, a to ani v případech, kdy uzavírají manželství starší či staří lidé, u nichž plození dětí nepřichází do úvahy. Předsudky v tomto směru, zdá se, postupně vymírají. Tedy vymírají.

V roce 1974 natočil režisér Rainer Werner Fassbinder, enfant terrible nejen tehdejšího západoněmecké, ale i světové kinematografie, vynikající film „Strach jíst duše“. Šlo v něm o to, že na starší ženu Emmi Kurowski (hrála ji Brigitte Mira), která má za sebou krušný život, se ani budoucnost příliš neusmívá. Je už léta vdovou, její tři děti jsou dávno z domu, a protože se nevyučila ničemu „pořádnému“, na živobytí si vydělává jako uklízečka. Ač by měla všechny důvody k zahořknutí, uchovala si Emmi radost ze života. Jednoho dne, když hledá úkryt před deštěm v jedné arabské putyce, narazí však na muže svého života, o 30 let mladšího černého gastarbeitera Aliho (hrál ho El Hedi ben Salem). 

Rainer Fassbinder rozvine kolem partnerského života této krajně nezvyklé dvojice – staré Němky a mladého černocha – úžasné drama stylem, jaký ovládal jenom on. Hlavní roli v něm hrají samozřejmě předsudky rodiny Emmi, jejích přítelkyň i společností obecně. Když si jednou Emmi stýská, proč nikdo z okolí jejich vztah nechápe a nenávidí ji za to, že se dala s Alim dohromady, řekne Ali, že v jeho rodné zemi mají přísloví, které zní – strach jíst duše. Znamená to, že strach jí, tedy požírá lidskou duši, avšak Ali, jenž neumí dokonale německy, použije infinitiv „jíst“ a první pád slova duše. 

Podobnou myšlenku vyjádřila řada slavných lidí. Například německo-francouzský osvícenecký přírodovědec a filosof Paul Heinrich Dietrich von Holbach řekl: „Když má člověk strach, přestává uvažovat.“ Nebo americký filozof, esejista a básník Ralph Waldo Emerson prohlásil: „Strach vždycky pramení z nevědomosti.“ Také kyrgyzký spisovatel a publicista Čingiz Ajtmatov řekl: „Strach postrádá soudnost.“ Filmový Ali přitom považoval právě předsudky za zplozence strachu. A měl jistě pravdu. Předsudky jsou nepochybně výrazem strachu z neznámého, neobvyklého.

Lidé odedávna, když se setkali s něčím dosud nevídaným a neslýchaným, měli dojem, že se zhroutí svět, dosavadní hodnotový systém, když se to nebývalé prosadí. Například katolíci z křížových výprav proti husitům byli zděšeni z táborských žen-bojovnic. Avšak ani mnozí husité si na ně nemohli zvyknout. I husitský kazatel Jakoubek ze Stříbra řekl, že „velmi neslušný jest, jako svini pancieř, tak ženě boj“. Tehdy byla totiž vnímána bojující žena jako odporující vžitým křesťanským hodnotám. O řadu staletí později říkali odpůrci volebního práva pro ženy, za které naopak bojovaly sufražetky – kdo to jakživ slyšel, aby žena volila.

Vrátím-li se nakonec k manželství i pro homosexuály, tak jeho odpůrci skrývají svůj strach z nevídaného a neslýchaného, své předsudky za starost o základní hodnoty, na kterých spočívá naše společnost. Jejím zájmem, stejně jako státu je údajně zachování výlučnosti manželství pro svazky mužů a žen. V dlouhém procesu legalizace stejnopohlavních manželství v USA soudce oblastního federálního soudu ve státě Massachusetts v červenci 2010 zpochybnil platnost federálního zákona USA „Defense of Marriage Act“ (zákona na obranu manželství) tím, že „iracionální předsudky nikdy nepředstavují legitimní státní zájem“.

S jednou takovou absurdní obavou jsem se setkal i ve zdejších diskusích. Kdyby prý bylo uzákoněno manželství i pro homosexuály, nikdo by nevěděl, zda má dotyčný manželku či manžela, a on nechce být považován za gaye. Ve filmu „Strach jíst duše“ vystupoval také domácí Emmi, který velmi lpěl na tradicích a zvyklostech. Právě proto se domáhala jedna kamarádka Emmi, aby jí potvrdil, že vztah staré Němky a mladého černocha je nemorální. Domácí však překvapivě řekl něco ve smyslu – je to sice neobvyklé, ale nic nemorálního na tom nevidím.