K tomuto textu mě navedla úvaha Jiřího Turnera »Podoba umění jako symptom nemocné civilizace« zde na blogu, v které se zamýšlí nad projevy dekadence, obskurnosti a negace v umění a nad konzumním uměním...
Ta úvaha byla jen impulzem, ničím víc a následující přemítání s ní souvisí jen okrajově. Nemíním s úvahou polemizovat, ani k ní přidávat své poznatky, jak dekadence v umění signalizuje zánik určité doby. Už proto ne, že právě dekadentní Výmarská republika a hlavně Berlín, kde bylo dovoleno prakticky vše, nesmírně pobuřovaly Adolfa Hitlera, což po jeho nástupu k moci znamenalo pro oblast umění například v architektuře projektování monumentálních staveb a třeba v hudbě zbožštění Richarda Wagnera, jehož hudba se asi Hitlerovi jevila jako nejlepší k vyjádření velikosti německého národa. Wagnera moc nemusím od doby, co jsem viděl jeho operu Lohengrin. Můj pocit z ní vystihuje nejlíp vtip, v němž dostane pan Kohn otázku, jak se mu líbil Lohengrin? Kohn odvětí: V půl dvanácté kouknu na hodinky a ono je teprve tři čtvrtě na devět.
Ale zpět k »úpadkovému« umění. Třeba poezie se dnes obecně moc nečte (omlouvám se všem, kteří ji čtou), zato se zhusta poslouchají písničky oblíbených zpěváků a skupin, lidé chodí na jejich koncerty, kde jde víc o show než o muziku a texty písní. Ty jsou ovšem také svého druhu poezií. Sám si občas pustím rádio, tedy spíš zapnu, abych si ho nepustil třeba na nohu, ač by to někdy možná bylo lepší.
Také v době, kdy se provalila estébácká aféra na jistého našeho písničkáře, jsem si naladil rozhlasovou stanici, která kromě reklamy nabízela pravidelně retrospekci české a slovenské pop-hudby a konstatoval jsem, že žiji v krásné době. Musel jsem totiž uznat, že všichni ti, co docházeli na StB, nebo se to o nich aspoň říkalo, jak postupně defilovali před mým sluchem, uměli a mnozí stále umějí zpívat.
A co je nejdůležitější, jejich písně jsou opravdu o lidech. To je hlavní a v tom jsou nepřekonatelní. Jak by také ne, mají v tom průpravu. O lidech zpívali už na schůzkách s příslušníky státní bezpečnosti. No a může jim to někdo zazlívat? Písničky o lidech jsou přece ty nejkrásnější a zpěv vůbec je ušlechtilý zjev, jak se v jedné písni také praví. Podle ní mi to vše dalo do pohybu tělo (ne do pohody jako v reklamě) a rozproudilo krev, protože hudba a písně mají velkou moc. Ostatně jistá slovenská zpěvačka tvrdila například v jedné česko-slovenské písni, zpívané s největším českým pop-zpěvákem, že má spievanie zo všetkého najradšej, a to v tak mladém věku, že se jí to dalo věřit. Zpívá stále a úspěšně, ale dnes by o prioritním postavení zpěvu v jejích životních hodnotách už těžko někoho přesvědčila.
Kdysi mi bylo mi vytčeno, že mé fejetony jsou většinou málo veselé, zmatené a čtenáři, co si neberou servítky, je vidí dokonce jako abstraktní. Jsem tedy snad pesimista? Nikoli, naopak jsem optimista, což dokládá fakt, že strašně rád zpívám. Moje žena by sice řekla, že je v tom výroku slovo rád nadbytečné a už má máti kdysi poznamenala, když jsem si prozpěvoval, že byli i lepší než já a nechali toho. Je to pravda, ale byli a jsou mnozí jiní, kteří toho nenechali. Věřili dokonce tolik tomu, že mají zpívání ze všeho nejradši a svému umění rovněž, že o něj nechtěli lid připravit za žádnou cenu, a proto zpívali i estébákům. Díky tomu si můžeme i dneska pustit rádio a stále vychutnávat jejich staré a věčně zelené pecky a také i díky tomu máme to štěstí žít v krásné době, jak říkával jistý pan prezident, když ještě bylo zvykem, aby se projevoval na Nový rok.
Současný prezident se už neprojevuje na Nový rok, nýbrž na Štěpána a nemluví také už o krásné době, v níž žijeme. Naopak na ní vidí mraky ženoucí se sem z jihovýchodu a z jihu, zatímco na východě spatřuje spíš jasnou oblohu. Je snad i tohle, vedle dekadentních, obskurních a negativních projevů v umění, signálem úpadku doby a nemocné civilizace? Jak předesláno, jsem životní optimista, tak věřím, že se prezident bude moci ještě dlouho (tedy aspoň po nějaký čas) projevovat na Štěpána, jak ho napadne. Pochopitelně, když dá všechen lid a bůh. Jak říkáme my, latiníci – Gott mit uns!
