Před 27. výročím 17. listopadu aneb Komunismus v nás

Loni jsem napsal k výročí sametově revoluce, že se svět i naše země naprosto změnily. A mění se dál. Pád moci komunistů nám přinesl svobodu, avšak určitě neodstartoval cestu k ráji. Máme tedy 17. listopadu co oslavovat?

Jsem přesvědčen, že při výročí sametové revoluce máme co slavit. Od té doby si můžeme užívat všech výhod demokracie, máme svobodu slova (projevu), přesvědčení, pohybu..., máme spoustu možností a šancí... A je to pro nás dávno natolik samozřejmé, že tohle vše mnozí už ani nevnímají coby hodnoty. Získat svobodu a začít žít v demokracii je nejdřív opojné, brzy to ale přestane stačit. Člověk se musí starat o živobytí, řeší stovky problémů a zlo nezmizelo, stále existují grázlové, podvodníci, ziskuchtivé kreatury, hochštapleři a bezcitní dravci... Naopak vznikly všelijaké mafie, jež ovládají kdeco, nové impulzy dostaly protekcionismus, klientelismus, korupce, téměř všechno se dá koupit...

Konec totality zkrátka neznamenal příchod království nebeského, jen se vrátil reálný svět. A v tom světě číhá spousta hrozeb, starých i nových, kterým musíme čelit. Vzpomněl jsem si právě na pasáž z písně „Martina“, co zpíval Karel Kryl ještě v době, kdy u nás panoval socialismus: „Svět dává nerad, Martino, zadarmo nebo lacino, však poznáš s lety, že čas i kámen rozhlodá a poušť když jednou zřídlo dá, rozkvetou květy.“ Jsou to výstižná slova a když se nad nimi člověk zamyslí, je v nich vše, o co v životě jde a jak to na světě chodí. V době sametové revoluce přišel Václav Havel s heslem, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, z něhož si dnes kdekdo utahuje, leckdo tvrdí, že se zprofanovalo a nyní je už prázdné. Vzniklo i posměšné označení „pravdoláskař“ pro ty, co se k němu i dnes hlásí.

O Václavu Havlovi si myslím, že byl velký muž, ale zřejmě ne dost velký, aby ho nedovedl chytrý, či spíš vychytralý český spekulant znectít, tak jako kohokoli a cokoli jiného. Bohužel jsme neměli a nemáme někoho takového, jako byl jeden z otců americké ústavy Benjamin Franklin, jehož dva výroky si dovolím uvést: „Kdo se vzdá svobody, aby získal bezpečí, ztratí nakonec obojí! – Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.“ Stále aktuální citáty, co říkáte? V současnosti možná i více než dříve. A když uvážíme, že Franklin zemřel v roce 1790...

Jaký je tedy svět a Česko v něm před nadcházejícím 27. výročím 17. listopadu? Doposud jsme členy NATO a součástí Evropské unie, což ale mnohé netěší a nejen proto, že v EU sílí socialistické tendence. Do Evropy se hrnou davy imigrantů a nedaří se zastavit jejich příliv. Hrozba teroristických útoků je všudypřítomná. Zuří válka s teroristickou organizací Islámský stát a i když právě dostává na frak, je zřejmé, že násilí působené islámským fundamentalismem po porážce IS nezmizí. Rusko drží pevně v rukou autokratický Vladimir Putin. Ve Spojených státech bude prezidentem Donald Trump, o kterém nikdo neví, co od něj může čekat a jehož volební vítězství řada Američanů nechce přijmout, takže demonstrují v ulicích a jejich protesty provází násilí. Čína s komunistickou vládou a s téměř půldruhou miliardou obyvatel ekonomicky sílí a naši nejvyšší ústavní činitelé v čele s prezidentem se k ní chovají servilně, což vyvolává protesty zase doma...

Když už jsme u českého prezidenta, tak ten stále víc rozděluje naši společnost, respektive sjednocuje své stoupence proti svým odpůrcům a v poslední době se dopouští jednoho přehmatu za druhým. Na domácí politické scéně se vedou žabomyší války a přitom jí čím dál víc dominuje podivné hnutí ANO vlastněné kontroverzním byznysmenem a miliardářem Andrejem Babišem. V celé společnosti se pak stále pevněji etabluje komunistická strana a resuscitují bolševické způsoby řešení problémů a myšlenky, k šíření kterých komunisté využívají či spíš zneužívají demokracie a svobody slova. A projevuje se to i tady na blogu, kde se můžeme dočíst různé nehoráznosti komunistické nebo proruské propagandy.

Francouzská historička a socioložka Francoise Mayer napsala knihu „Češi a jejich komunismus“, v níž si dala za cíl zjistit, čím se stal komunismus v českých představách po roce 1989 a došla k tomu, že pozorování české společnosti v desetiletí do roku 1999 vykázalo celou řadu paradoxů a rozporů za zdánlivě homogenním odvržením komunismu. Svědčí to o tom, že je náš společenský a politický vztah k minulosti rozpolcený. Novou identitu jsme založili na tezi o zániku komunismu, která se však ukázala být jen mýtem. Soupeřila zde totiž potřeba distancovat se od minulosti s jistou formou zapomnění nebo lhostejnosti. Není to sice jen specialita Česka, že pád komunismu nevymezil prostor vítězů ani poražených. Jelikož jsme si ale jako jediní ponechali komunistickou stranu, která se nevzdala ani názvu ani své minulosti, projevilo se to zde daleko víc a doplácíme na to stále.

Myslím si tedy, že 17. listopadu máme co slavit, ale hlavně je potřeba si připomínat, že o tu svobodu a demokracii, kterou ještě stále máme, můžeme lehce přijít, ani nebudeme vědět jak. Stačí jen podlehnout dojmu, že od komunistů nebezpečí nehrozí, že to už je dávno za námi, že jiné hrozby, hlavně ty z venku jsou zásadnější... Netvrdím, že bychom jiná nebezpečí, co jich na světě je, měli přehlížet, ale myslet si, že není možný návrat jisté formy bolševické totality i vinnou bolševismu v nás samých, je bláhové. Koneckonců prezident Miloš Zeman byl v Číně, aby se od tamních komunistů naučil stabilizovat společnost.