Evropská unie má strach z rozpadu pod náporem uprchlíků. Rusko se propadá do krize a bojí se hladových bouří. Na světovém ekonomickém fóru se bavili o životě do 150 let. A já si dal včera k obědu sedm druhů hovězích steaků...
Se steaky začnu. Od každého druhu jsem si dal pouze kousek, byly skvělé, ale nejsem šílenec, abych hodlal puknout přežráním. Ostatně jsem chtěl jen vyzkoušet, který mi nejvíc chutná, abych příště volil najisto. Dnes si dám trochu králičího masa, zítra ovesnou kaši a pozítří třeba kuřecí křidýlka... Steaky jsem zapil citronádou, cestou zpátky dokoupil něco zásob v jednom marketu a nakonec se odvezl autem domů, abych mohl v klidu přemýšlet o životě a o světě...
Už cestou do »stejkárny« jsme s dcerami a s manželkou rozebírali teorii základního nepodmíněného příjmu, o jejímž zavedení mají hlasovat ve Švýcarsku, a při návratu jsme v tom pokračovali. Základní nepodmíněný příjem (ZNP) je podle Wikipedie »navrhovaný systém sociálního zabezpečení v podobě pravidelné peněžní dávky vyplácené ve stejné výši všem lidem a bez jakýchkoli podmínek«. Mohl by prý zcela nahradit současný složitý systém sociálního zabezpečení. V ČR by při zachování nynějších výdajů státního rozpočtu činil zhruba čtyři tisíce korun na osobu a měsíc a jeho smyslem by bylo každému zajistit základní živobytí, bez ohledu na to, zda pracuje, pracovat nemůže či nechce. Zastánci ZNP jej navrhují zavést buď na úrovni jednotlivých států, Evropské unie, nebo celosvětově.
Když jsem se s touto teorií zhruba před dvěma roky seznámil, považoval jsem ji za holý nesmysl, dnes už se domnívám, že by za určitých předpokladů mohla fungovat. Její vtip totiž spočívá v tom, že by každý měl na život automaticky zajištěné určité množství peněz, co se v současnosti beztak vyplácejí na sociálních dávkách, ale cestou složitého procesu zjišťování a dokládání potřebnosti, přiznávání a kontroly trvání podmínek pro vyplácení. To vše by ZNP odstranil a komu by takové prostředky stačily, nemusel by se o nic už starat a nikdo by se v tomto směru nestaral o něj. Kdo by chtěl víc, musel by si peníze získat prací.
Lenoši, flákači a budižkničemové by mohli ležet doma u televize a kdyby se chtěli válet u lepších televizí, udělali by si pár brigád a bylo by vystaráno. Umělci by mohli tvořit pouze z vnitřní potřeby a podle svých vizí a nemuseli by se ohlížet na to, jestli o jejich díla někdo stojí. I tak by zůstávalo dost lidí, kteří by chtěli pracovat a vydělávat více peněz, aby mohli realizovat další své potřeby, sny, touhy a představy o životě, anebo jen proto, že je »dolce far niente« – sladké nicnedělání či zahálení zkrátka neuspokojuje. Jde o to, a v tom vidím první problém, kde a jak by chtěli pracovat. Nějak si nedovedu představit, že by někdo ze své potřeby chtěl vyvážet odpadky, čistit kanály nebo zametat ulice. Druhá věc je, že čtyři tisícovky na osobu by na slušný život nestačily a teorie ZNP hovoří právě o slušném životě a nikoli o živoření. Kdyby totiž ZNP měl pouze nahradit sociální dávky, akorát by dokázal zjednodušit sociální systém, ale popřel by se jeho smysl – zajistit slušný život pro všechny. Ostatně Švýcaři uvažují o ZNP na úrovni našich šedesáti tisíc korun. Těch námitek proti ZNP by se našla spousta, ale dvě uvedené stačí. Přesto si myslím, že by se dal za jistých okolností zavést. Pro ČR mi to ale zatím připadá jako sci-fi.
Jako z říše fantazie zní také, že by lidé mohli klidně žít do sto padesáti let. Nicméně i o tom se ve švýcarském Davosu na Světovém ekonomickém fóru mocní tohoto světa bavili. Laureátka Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství, australská bioložka Elizabeth Blackburn, jak jsem se dočetl, říká, že stárnutí není nezvratné. U zvířat už prý byl objeven gen, co je za stárnutí zodpovědný. U lidí je to složitější, ale stále přibývající století lidé údajně nikdy neumírají na vaskulární nemoci, ale na banálnější nemoci, jež byly podceněny kvůli jejich věku. Odborníci každopádně vědí o lidském těle tolik, že prodloužit podstatně věk člověka by mělo být jen otázkou času. Co ale s tak dlouhým životem? Je jasné, že by se musel od základu přeorganizovat. Především by bylo nutné prodloužit aktivní věk, což by znamenalo pracovat zhruba do osmdesátky i déle, ale také později se začít vzdělávat a studovat déle, později zakládat rodinu, asi by byly ještě běžnější rozvody a nové sňatky a vůbec zůstává otázkou, jak by se lidé na to vše adaptovali. Bezesporu je to dnes hudbou budoucnosti.
Muzikou současnosti je pro Evropskou unii nějak už konečně vyřešit uprchlickou krizi, nebo se rozpadnout. Pro Rusko zase čelit narůstajícím protestům důchodců, brzy i lékařů, učitelů, studentů..., neboť na ruský rozpočet doléhají dramaticky sankce a klesající ceny ropy, takže se různě v zemi ruší slevy, dotace a sociální projekty – lidé se bouří a situaci přestávají lakovat jásavými barvami i členové tamní vlády. A může být hůř, neboť nynější protesty mohou přerůst do velkých »hladových« vzpour.
Ve svém minulém textu jsem psal o televizním rozhovoru s profesorem Petrem Piťhou, který tvrdil, že už jsme ve válce s islámem, protože nám už Daeš vyhlásil »roztroušenou« genocidní válku. Prezident USA Barack Obama však prohlásil nedávno v poselství o stavu unie, že Islámský stát není pro jeho zemi existenční hrozbou, že to je pouze propaganda islamistů, nicméně že USA chtějí tyto »vrahy a fanatiky« zničit.
Tak nad těmito všemi problémy a otázkami jsem dumal včera s břichem plným steaků, když jsem se vrátil z pozdního oběda. Chápu, že má současná pohodová situace se může i velice rychle změnit k horšímu a může to způsobit ledacos. Třeba mě už zítra nebo ještě dnes může zradit zdraví, nebo co já vím... Když jsem však vzpomněl toho Petra Piťhu, co hovořil o tom, že nás ovládlo náboženství (někdo říká totalita) konzumismu, jež dramaticky sahá na naši svobodu, tak mu znovu oponuji, že mi to tak nepřipadá a že bych se strašáka konzumismu bál ze všeho nejméně.
Svůj minulý text jsem ukončil vzpomínkou na jednu ženu, která mi oznámila, že si jede koupit velkou bílou koženou sedačku k nové velké televizi s plochou obrazovkou a řekla zároveň, že byli s manželem stejně nejšťastnější, když měli malý černobílý televizorek, co stál na krabici, v níž byl dříve zabalený a dívali se na něj z malých polštářků ležících na holých parketách. A jak jsem ji namítl, že si přece takové štěstí může dopřát i nyní. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem neměl pravdu. To štěstí si už dopřát nemohla. Nespočívalo totiž v malém televizorku na lepenkové krabici, ale v tom, že se jim podařilo pořídit si něco, po čem toužili, ale dosud si to dovolit nemohli. Když si totiž bez problémů mohu opatřit, po čem prahnu, tak už po tom vlastně ani neprahnu a nepřinese mi to štěstí. Ostatně štěstí z nabytí jakéhokoli předmětu trvá jen okamžik, vlastnictví vzápětí zevšední. Předměty jsou jen předměty a v nich prostě štěstí není. To nejen vím, ale dostalo se mi to pod kůži. Ano, dal jsem si sedm steaků a chutnaly mi, ale radost jsem měl z toho, že jsem si na ně vyjel s manželkou a dcerami a kdybychom si vyjeli na česnečku a bavili se přitom o základním nepodmíněném příjmu, nic by se na té radosti nezměnilo. Právě proto netuším, o čem Petr Piťha mluvil, když tvrdil, že mi konzum bere svobodu.
