O homosexuálech, manželství a tradiční rodině

„Rozhodně mne problematika tradiční rodiny oslovuje víc než to, o co usilují homosexuální páry, totiž o statut rodiny,“ napsala blogerka Olga Pavlíková v textu nazvaném „Brutálně otevřený dopis panu Karlovi T.“.

Pokud je paní Pavlíková heterosexuální, a to nejspíš je, pak se není co divit, že ji problémy homosexuálů neoslovují. A proč by také měly? Nemá povinnost se o homosexuály starat, ani o jejich problematice cokoli vědět. A opravdu, Olga Pavlíková, jak její text ukazuje, také o tom, s čím se homosexuální páry potýkají, nic neví, respektive asi jen to, co tak pochytila z různých zdrojů. Nicméně se k usilování homosexuálů vyjadřuje.

Mohu se o blogerce něco takového domnívat, protože mé mínění „dokládá“ hned dalšími řádky za větou, kterou jsem citoval v perexu. Píše, že by velmi chtěla, „aby se už konečně homosexuálové cítili jako plnohodnotní členové společnosti“. Těmi se prý ale nestanou, píše dále Pavlíková, když budou „usilovat o to, co neexistuje“. Homosexuály pak staví naroveň se slepými, hluchými a mentálně postiženými, kteří jsou vzdor tomu plnohodnotnými členy společnosti, jak Pavlíková uvádí. 

Jenže to je přímo flagrantní nepochopení, co znamená být homosexuálem. Ani vzdáleně se to totiž nepodobá fyzickému či mentálnímu hendikepu, protože homosexualita není postižení. Není to ani nemoc, zlovůle či zločin. Když Pavlíková uvádí, že „slepí nevidí, hluší neslyší, mentálně postižení mají mentální deficit a homosexuální páry nemají děti“, naznačuje tím, že v podstatě ví, v čem je rozdíl, ale neuvědomuje si ho, nebo ho nechce chápat, protože je v zajetí svých předsudků. Slepota a hluchota totiž zásadním způsobem ovlivňují celý život takto postižených lidí, působí jim obtíže, s kterými se nepostižení jedinci nesetkávají. U mentálně postižených je to o něco složitější, protože je třeba napřed přesně definovat, o jaké mentální postižení jde a jeho míru.

Homosexuálové ale žádné takové obtíže nemají. Jsou přirozeně plnohodnotnými členy společnosti. Jsou to lidé jako jiní, žijí životy jako jiní, jediný rozdíl je jejich sexuální orientace na jedince stejného pohlaví. Pokud to však nedá homosexuál najevo, okolí nemá šanci jeho sexuální orientaci ani zjistit. Je ovšem pravda, že homosexuální pár nemůže spolu zplodit dítě. To ale neznamená, že homosexuál nemůže mít s partnerem opačného pohlaví potomka, a už vůbec ne, že homosexuálové nemohou děti vychovávat, že nemohou dětem poskytnout rodinu.

Ve skutečnosti vnímá homosexualitu jako „problém“ většinová společnost, nebo její část vlivem předsudků, nikoli samotní homosexuálové. A jestliže se necítí jako plnohodnotní členové společnosti, pak proto, že z nich neplnohodnotné dělá předsudky postižená část většinové společnosti. Je to stejné, jako když společnost viděla a stále ještě někdy vidí zejména ženy, které nemohou mít děti, coby neplnohodnotné. U neplodných mužů je to vnímáno dosud trochu jinak, a to i proto, že si muži neplodnost často nechtějí připustit. 

Odpůrci uzákonění homosexuálních manželství (místo registrovaných partnerství) se všemi právy jako mají manželé heterosexuální a s možností vychovávat děti za stejných podmínek, často redukují manželskou problematiku na otázku plození dětí. A protože v homosexuálním páru nemohou být oba partneři biologickými rodiči téhož dítěte, tvrdí, že je manželství homosexuálů nesmysl. Vždyť manželství je přece otec, matka a děti, říkají. Když ale uvážíme, že v roce 2016 byl v ČR průměr 1,57 porodu na jednu ženu, je otázka plození dětí i v heterosexuálních manželstvích vlastně jen epizodou. Všechno ostatní se týká výchovy dětí (pokud jsou), soužití manželů a realizace dalších funkcí rodiny.

Rodinu totiž vymezuje například velký sociologický slovník jako „původní a nejdůležitější společenskou skupinu a instituci“ s hlavními funkcemi reprodukce, výchovy, socializace a přenosu kulturních vzorů. V sociologii je pak rodina solidární skupina osob navzájem spjatých manželstvím, příbuzenstvím nebo adopcí, které spolu dlouhodobě žijí a jejíž dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí. Český právní řád přitom rodinu nebo její členy obecně neurčuje. 

Manželství je v právním řádu České republiky chápáno jako dlouhodobé, respektive trvalé životní společenství jednoho muže a jedné ženy (nikoliv osob téhož pohlaví). Manželství by se však mělo vnímat v kontextu s ostatními jevy a vývojem světa a svět se mění, s ním se mění i situace rodiny a manželství. To se dá ilustrovat i na takovém zastánci takzvané „tradiční“ rodiny, jako je Václav Klaus mladší. Ten je dvakrát rozvedený, ale nebrání mu to, aby stavěl „tradiční“ rodinu proti jakémusi „homosexualismu“ (politickému).

Co je to však onen homosexualismus? Podle Wikipedie „je to jeden z původních výrazů z konce 60. let 19. století pro homosexualitu jakožto sexuální orientaci, zhruba od roku 2000 se příležitostně objevuje i jako označení ideologie spojené jak s propagací homosexuality coby normální varianty sexuality, tak s podporou rovných či specifických práv pro homosexuály“. Je typické, že tomto novém významu je termín „homosexualismus“ obvykle užíván jeho ideovými odpůrci.

A co je to ta tradiční rodina? Opět podle Wiki se o tzv. tradiční či předindustriální nebo také stavovské rodině mluví v souvislosti s obdobím do průmyslové revoluce. Tam by se vyznavači tradiční rodiny chtěli vracet? Pokud ano, pak by měli vědět, že za hlavní rozdíly mezi rodinou tradiční a moderní se považuje míra porodnosti a mortality, existence tzv. demografických krizí v předindustriální společnosti a asi nejpodstatnější rozdíl je masově rozšířená regulace porodnosti v moderní společnosti. Tento rozdíl je kardinální, neboť jako jediný vypovídá i o morálních normách, náboženských představách (či jejich absenci), postoji k životu a představách o určitém životním standardu. Navíc tradiční rodina sloužila mnohem více než moderní rodina jako ekonomická jednotka.

Nevím to, ale myslím si, že odpůrci uznání homosexuálních rodin o celé problematice takto neuvažují. Oni jen chtějí zakrýt své předsudky, a tak hledali nosný pojem a domnívají se, že ho našli v termínu „tradiční rodina“. Jejich předsudky je vedou k obavám ze šíření homosexuality, jako by byla nakažlivá, nebo že děti vychovávané homosexuály budou pak napodobovat své rodiče jako vzory. To je ovšem blbost. Homosexualita není kulturní vzor a třeba pro mě, navzdory tomu, co teď píšu a že znám několik homosexuálních žen i mužů a vím, jak žijí, je představa jakékoli sexuální aktivity s chlapem zcela absurdní.

Ono jde o to, že mnozí lidé mají o homosexuálech asi takový pojem, jaký si mohli vytvořit na základě filmů, kde gayové divně mluví a v nichž gayové a lesbičky tančí v příslušných barech prezentovaných spíš jako doupata různých individuí z podsvětí a úchylů. Také jsem choval podobné vize a homosexuály nazýval teplouši, buzeranty nebo buzny, než jsem poznal zmíněných několik opravdových homosexuálů a zjistil, že realita jejich životů je jiná. Společnost vnímá homosexuály také v souvislosti s aktivitami takzvané LGBT komunity, jako jsou festivaly, duhové pochody a podobně. Osobně si myslím, že si těmito aktivitami spíš škodí, avšak do LGBT komunity je vehnala spíš většinová společnost, když se to tak vezme, protože je vidí jako neplnohodnotné lidi a stále ještě jim upírá řadu běžných práv.