Moře a čas: Finito

Následující text je pocitová črta inspirovaná jedním časně podzimním výletem na ostrov ve Středomoří. Jedná se vlastně o první část jakéhosi seriálu.

     Brzy začne svítat. Už je vidět tenký růžový proužek nad horou za mořskou lagunou. Pozoruji z terasy, jak se rozednívá. Obloha každým okamžikem bledne. Náhle lze rozlišit oblaky od skal. Odspodu se do mraků vpíjí růžová barva. Zanedlouho rozeznávám barevné vrstvy od fialové přes růžovou a nesčetné valéry modři až po temně modrou, která přechází do světlající černi končící noci.

Čas a vzdálenosti jsou relativní, když si vzpomenu, že před pouhými patnácti hodinami se s námi vzneslo letadlo z letiště ve vnitrozemí na padesáté rovnoběžce, a teď už sleduji rozbřesk v ostrovní zátoce. Tváří v tvář úsvitu tady však zároveň hmatatelně cítím, jak čas běží, totiž naopak, že všechno plyne v čase, který je z lidského hlediska veličinou absolutní. Ráno přichází neodvratně. Přímo nad hlavou se zvolna ztrácejí hvězdy zimního souhvězdí Orion. Naše hvězda Slunce se „sune“ k obratníku Kozoroha, zatímco my jsme se přemístili blíž k obratníku Raka, přesně o devět stupňů severní šířky. Stačí to, aby tady neklesala teplota pod dvanáct stupňů a v zimě zde bylo většinou kolem dvaceti stupňů Celsia. 
     

Maso s omáčkou bublá na plotně, špagety se vaří v hrnci, a najednou konec, plamínky zhasnou, bomba je prázdná. Z terasy vidím, že po náměstíčku pod ní právě kráčí žena, která to tady v rezidenci má všechno na starosti.
= „Gas finito!“ volám na ni italsky (sic).
= „Ajajaj,“ odpovídá ona.
= Údržbář s plynovou bombou na rameni je tu ale za pět minut a můžu dál kuchtit. A pak že se lidé různých jazyků nedomluví.

Odpoledne maličký český judista v městské sportovní hale mrskne svým německým soupeřem o zem – ippon, za 17 vteřin je po zápase. Finito! Jenom jeden v moři duelů veteránského judistického mistrovství světa.

Den míří k večeru a na pláži v zátoce dovádivý příboj v mírných vlnkách doráží na písek. Je příjemné v něm šlapat bosýma nohama, nekonečně proměnlivé zelenomodré moře před očima, nad ním nesmírnost nebeské modři a mezi tím jen chvějící se tenká linie. Břehy lemují zamlžené hory, oblohou táhnou oblaka a pod nimi teď plaveme ve vodě, která je slaná vinou sladkých řek. Řeky přinášejí všechny ty soli, které se tady koncentrují.

Je to jen záliv, baia, ale vodní spousty mi poskytují pocit nesmírnosti, nekonečnosti, volnosti, věčnosti v neustálých změnách symbolizovaných nikdy neutichajícím vlněním, jež připomíná zase plynutí času. V tom ustavičném sluncem zlaceném a stříbřeném ligotání hladiny jako by se zhmotňoval čas. Plavu stále dál a před sebou mám odpověď na otázku po věčnosti. Je nikdy nekončící změnou. Musím ale zpět na břeh, neboť já věčný nejsem. Jednou bude finito! Přeměním se na energii, živiny a soli, které řeky spláchnou do moře.