Lepší mrtvý než rudý?

V USA se demonstruje proti koronavirovým opatřením mimo jiné pod heslem „Lepší mrtvý než rudý“. Protesty se objevují i v jiných zemích, do vzpoury burcuje dokonce bývalý prezident Václav Klaus… O čem to svědčí?

Lidé zřejmě začínají mít dost karanténních opatření, což je pochopitelné. Jiná věc jsou ale důvody, proč už je nechtějí snášet. Možná si totiž čím dál víc lidí začíná uvědomovat, že ty „drakonické“ kroky mají často totalitní charakter, slouží více k ovládání lidí než proti šíření nákazy a mohou způsobit větší škody než samotný koronavirus. Demonstranti v USA proti omezujícím opatřením kvůli koronavirové nákaze jsou snad zmanipulovaní a zneužívaní k cílům organizátorů protestů a těch, co za nimi stojí. Ale heslo „Lepší mrtvý než rudý“ je jasným Ne životu ve strachu a v „otrockém“ područí na bolševický způsob a zřetelným Ano svobodě. 

Vzpomínáte na Ezopa? Byl prý otrokem, kterému podle pověsti jeho pán dal svobodu za to, že ho zachránil před nutností vypít moře, o což se jeho pán pošetile vsadil. Potom byl však Ezop křivě obžalován ze svatokrádeže a v Delfách odsouzen k smrti. Pokud by tvrdil ale, že je stále otrokem, bylo by na jeho pánovi, aby ho potrestal, a ten by přistoupil asi jen k formální sankci a Ezop by dál mohl žít v relativním pohodlí, ovšem jako otrok. Ezop prý však zvolil radši smrt shozením do propasti, což byl trest za svatokrádež pro svobodné lidi. 

To je ovšem dávný mýtus. O spoustu století později, co vznikl, vyjádřil obdobnou myšlenku Albert Camus v románu Cizinec. Člověk se může vždy rozhodovat svobodně, je-li ochoten přinést nejvyšší oběť. V reálném životě však téměř každý člověk zvažuje, zda v konkrétní situaci stojí vznešený pocit svobody za riziko ztráty života, a naprostá většina lidí dojde k závěru, že je lepší se svobody zčásti nebo zcela vzdát a žít dál.

U nás máme s životem v nesvobodě a s rozhodováním ze strachu bohaté zkušenosti z časů totalitního režimu. Za počátečního rudého teroru šlo mnohým lidem přímo o život, či o uhájení holé existence. V normalizační době se lidé už tolik nebáli o životy ve smyslu, že by je mohli ztratit, ale o životy, jaké tehdy žili. Lze říct, že se báli hlavně o své pohodlí, jistoty, že nechtěli čelit nesnázím a nátlaku moci, že se báli o blízké a o své vlastní pozice ve společnosti. Lidé tenkrát jednali a rozhodovali se vesměs nesvobodně a strach byl společným jmenovatelem.

Dnes se lidé bojí o životy kvůli vyhlášené celosvětové koronavirové pandemii. A to je ten strach, na němž se většina nechá vodit jako na vodítku. Nechci zabíhat do konspiračních úvah, jestli je koronavirová pandemie klam a zda byla vyvolána záměrně s cílem totalitně ovládnout svět. Jisté však je, že některým lidem, kteří jsou zrovna u moci, se velmi líbí, že mohou nařizovat, zakazovat a blahosklonně rozhodovat, komu co dovolí a komu zase ne; že mohou kázat vodu a sami pít víno. Jisté je, že se mezi nutnými opatřeními proti šíření nákazy schovají i ta, která tolik nutná nejsou, a další, jež jsou zcela zbytečnou buzerací. Teď záleží na tom, co všechno lidé vládnoucím dovolí a co všechno si nechají líbit.