Jak se vlastně píše IQ v čínštině?

Kdopak by nechtěl vědět, jak moc je inteligentní? Samozřejmě za předpokladu, že bude po prozkoumání úrovně svého intelektu příjemně překvapen. A mít svou chytrost vědecky podloženou, to je teprve něco.

Přitom to není nic nemožného. Stačí se zúčastnit základního testování IQ organizovaného společností Mensa, která sdružuje nejchytřejší lidi, totiž ty, kteří dosáhnou ve schváleném testu inteligence výsledku mezi horními dvěma procenty celkové populace, zaplatit částku  290 korun, vyplnit příslušné testy a je hotovo.

Jenže zjistit po lopotném křížkování, kroužkování a všelijakém doplňování úkolů inteligenčních dotazníků za téměř tři sta, že jsem vůl, není zrovna lákavou představou. Konečně, každý rozumný člověk o sobě tuší, že je beztak pitomec a naopak skutečnému blbci jeho hloupost nikdy nedoklapne. Na druhou stranu mě poznání, jaký jsem vlastně debil, přišlo už v životě na peníz nesrovnatelně podstatnější, než znamenají jakási umolousaná tři kila. Tak co se bát investic do testů inteligence. Konečně, číselné vyjádření úrovně čehosi tak obtížně uchopitelného, přímo nepolapitelného, jako je inteligence, navíc vyhlíží docela poeticky.

Co by se však stalo potom, kdybych přišel na to, že mám IQ nějakých 85? Nic. Vzhledem k tomu, že jsou výsledky testů sdělovány diskrétně, pečlivě bych onu nelichotivou hodnotu tajil a dál předstíral, kdovíjak nejsem chytrý. Mám v tom ostatně dlouholetou praxi a bohaté zkušenosti. Mnohem horší by bylo, kdyby mi objevili IQ třeba 140. Začal bych se považovat za ajnštajna a jak se znám, zřejmě i za cvajštajna. A kdo ne? Leda snad nějaký ten svatý František. A to by musel ještě pocházet z Assisi východně od Perugie, co se také někdy nazývá Serafinský, neboť byl mnichem, zakladatelem žebravého řádu františkánů a mystik a byla mu vlastní pokora. Svatý František Xaverský by nestačil, poněvadž ten byl jezuita a jako misionář, zvaný také apoštol Dálného východu, se pokoušel o evangelizaci obyvatel jižní a jihovýchodní Asie, moc s tím neuspěl a kromě toho neoplýval pokorou. Navíc bychom se dostali nebezpečně blízko Číně, což je zbytečné, jelikož Čína sama přichází naopak nebezpečně blízko k nám. Hrozivé je to i proto, že v Číně je habaděj chytrých lidí, co jsou ještě k tomu houževnatí, takže by i Mensa musela zřejmě upravit ta horní dvě procenta populace. To jsem ale odbočil jinam.

Vraťme se radši, než ta Čína skutečně dorazí, k mé hypotéze, že by mi naměřili IQ 140. Následkem toho bych se na každého vytahoval, stal bych se ještě protivnějším než dosud a velice pravděpodobně i nesnesitelným. Logicky by mě posléze zachvátil komplex nedoceněnosti. Cítil bych se čím dál hůř a rovněž finanční ohodnocení mé práce by mi připadalo vzhledem k osobním schopnostem nedostatečné (na to nikdo nepotřebuje ani IQ). Vinou toho všeho by se dostavila frustrace a kdoví, jestli ne sice postupný, ale o to nezvratnější rozpad osobnosti. Skončil bych potom asi v polstrované kobce nějaké cvokárny, nepřetržitě cpaný oblbováky pod ustavičným shovívavým lékařským dozorem.

Říkám proto na rovinu, že je lepší nevědět nic, protože nevědomost jednak hříchu nečiní, jak je známo, a jednak významně prospívá duševnímu zdraví. Na střední škole jsme měli obávaného profesora chemie, který nám jednou přednášel také o prášku na hmyz zvaném DDT. Když ale ani po třetím výkladu nikdo ze třídy nepochopil, co že to je tenhle dichlórdifenyltrichlórmetylmetan, pan profesor se dlouze zadíval z okna a pravil: »A jsouce ducha prostého, zachovali si zdraví do vysokého věku svého.« Měl pravdu. A ještě jedna věc mě napadá. Když se za nevinnými písmeny DDT může skrýt taková zběsilost, co pak mohou tajit poněkud exoticky vyhlížející hlásky IQ? Jak se vlastně píše IQ v čínských znacích?