Hokejový světový šampionát už klepe na dveře a útroby většiny Čechů pomalu začíná svírat vzrušení. Hlavami jim pak víří otázka: Staneme se mistry světa? Vlastně to není ani dotaz, jako spíš neodbytné a vroucné přání.
Ačkoli je takový výsledek šampionátu při současném poměru sil hokejových reprezentací velice málo pravděpodobný, přesto každý doufá skoro až k přesvědčení, že krky českých hráčů nakonec zlaté medaile ozdobí. Proč právě hokej má u nás takovou popularitu? Jistě větší než fotbal. Totiž hokej v provedení státní reprezentace na mistrovství světa, abych to upřesnil. Jinak samozřejmě fotbal v oblibě vede.
»Takže jsme opět mistry světa v hokeji!« napsal jsem v novinách před jedenácti lety, když se takový triumf české reprezentaci předposledně podařil. Dodal jsem: »Přesněji řečeno – český národní tým získal světový primát na šampionátu v ledním hokeji a většina národa je auf.« V podstatě je zajímavé, že kdyby vyhrála zlaté medaile na mistrovství světa česká reprezentace v pozemním hokeji, vzdechl by po tom málokdo, ač by to byl mnohem větší úspěch, jelikož překvapivější. Ale pozemní hokej u nás téměř nikoho nezajímá, zatímco lední hokej je v Česku sportem vpravdě národním.
Jak už jsem ale předeslal – pokud jde o mistrovství světa. Teď právě nadchází a výkony „našich hochů“ zase budou sledovat i ti, kteří za celou sezónu ani nevzdechnou po hokeji, neví, jakým způsobem jsou organizovány soutěže, jaké týmy hrají extraligu... Ovšem při šampionátu budou fandit i mnohé babičky v domovech seniorů, které jinak netuší ani to, kolik hráčů se na ledě při zápase utkává.
Čert ví, proč si zrovna lední hokej u nás vydobyl takovou pozici, že dokáže suplovat, ba představovat naše národní povědomí, naši soudržnost a vlasteneckou hrdost. Nyní, dávno po Naganu a po následné triádě titulů a ještě déle po době normalizace, poněkud ustoupil vlastenecký aspekt z českých úspěchů na hokejových šampionátech z povědomí lidí, ale v národě skrytě dřímá. V časech, kdy dokázalo tehdy československé mužstvo jako jediné porážet neotřesitelný SSSR a v tom důsledku několikrát dosáhnout i na zlaté medaile mistrů světa, se to vykládalo tím, že jsme si takto kompenzovali své ujařmení Sovětským svazem.
V dobách, počínajících rokem 1968, odkdy se také datují úspěchy našich hokejistů, to jistě byla pravda, ale jen částečná. Jak si totiž vysvětlit frenetické nadšení Čechoslováků z prvního titulu hokejových mistrů světa v roce 1947, kdy SSSR ještě na šampionátu nehrál, ani tu ještě úplně nevládli z Moskvy podporovaní komunisté, ani jsme dosud nebyli nuceni snášet sovětskou okupaci? Tenkrát jsme získali titul díky vítězství Rakušanů nad Švédy v posledním zápase šampionátu a otec mi vyprávěl, že se rakouští hokejisté vraceli domů do své tehdy „hladové země“ provázeni celým vlakem československých dárečků. A co hokejové šílenství oněch devíti let, kdy jsme vyhráli pět mistrovství a jednu olympiádu a s výjimkou Nagana se nikdy ve finále neutkali s ruským mužstvem?
Je to prostě tak, že když běží mistrovství světa v ledním hokeji, sledujeme napjatě televizi buď doma či v hospodách, jezdíme do měst, kde se hraje a fandíme a řádíme a radujeme se z vítězství a skáčeme, protože – kdo neskáče, není Čech... Každoročně se sice z médií ozývají hlasy, co tvrdí, že kromě třiadvaceti hráčů, trenérů a členů realizačního týmu nemá nikdo další zásluhu na skutečném nebo očekávaném triumfu, že jsme neporazili celou Kanadu, USA, Švédsko, Rusko, Finsko, Slovensko atd., ale jen reprezentační výběry jejich hokejistů, že chleba levnější nebude... Všechno marné. Pokud získáme titul, tak: JSME MISTŘI SVĚTA, PŘEPIŠTE DĚJINY! Asi nemá cenu hokejový fenomén analyzovat ani odsuzovat. Je to tak, jakkoli je to podivné, stejně jako skutečnost, že Česko bylo desetiletí hokejovou velmocí první velikosti a pak ze slávy ustupovalo a za posledních čtrnáct let na triumf dosáhlo jen dvakrát.
Před zmíněnými jedenácti lety jsem se jednu sobotu v době šampionátu vypravil s ženou pěšky z Přerova na Helfštýn. Cestou jsme se kochali jarní přírodou, slunečným počasím a na hradě zhlédli automobilové a motocyklové veterány, co tam měly sraz. Byl to příjemný den a večer jsme vyřadili v semifinále Švédy a v neděli se stali šampióny po triumfálním vítězství nad Kanadou. V pondělí ráno jsem se odebral do práce – a skutečně, vše bylo při starém. Bylo to pro mě úplně stejné jako rok před tím, kdy nás potupně a trapně vyřadili ve čtvrtfinále mistrovství světa Američané. Svůj chléb jsem nadále musel dobývat v potu tváře a levnější nebyl (vlastně nevím, ale asi ne).
Dobře, když půjdu do kina, vykroužím vázu na hrnčířském kruhu, nebo si přečtu knihu, také tím na chlebu neušetřím, ale zažiji jen příjemné pocity nebo i radost, jako po vítězství třeba nad Kanadou nebo Ruskem. Kdyby však naši letos opět vypadli ve čtvrtfinále, trochu by mě to mrzelo, ale zase by se nic nestalo, stejně, jako kdyby ten film byl nudný, váza se nepovedla, či kniha byla mizerná. A tak by se to podle mého mělo brát, což ostatně většina lidí dělá. Až na ty, co se pod dojmem vítězství ožerou a tropí pak různá alotria. Jenže když se člověk nacamrá a pak cosi roztříská, někoho zmlátí, nebo zabije sebe či jiné v autě, asi mu moc dobře po těle nebude. Ale někomu to prostě nikdo nevysvětlí. Avšak takoví lidé si najdou důvod ke zhoubnému řádění vždy, hokej pro ně znamená pouze jednu ze záminek.
Ale konkrétně já teď přece jen jednou výhodou proti časům před jedenácti lety oplývám. Hokej nehokej – chléb svůj v potu tváře dobývat nebudu, ani na východ od ráje, ani jinde. Mám už totiž důchod, takže si chleba klidně koupím a k němu třeba šunku nebo uherák. Takhle jsem na tom dobře. Tudíž nemusím ani skákat, i když jsem Čech.
