Hezky jsem si s vámi zavzpomínal. Už od mládí na sobě však pozoruji (a bývám na to také upozorněn), že asi nejsem správný Čech. Ne že bych si občas neposkočil, a ne že bych nefandil a na dobrý hokej se nepodíval, ale nedokáže mě to nějak strhnout. Skutečně euforicky jsem to prožíval naposledy jako kuk při těch zápasech se "sbornou". To byla opravdová studená válka.

To mi povídejte, býval jsem velký fanda a už dlouho mě to nebere. Jak tady někdo psal, že je hokej zbytečnost, tak s ním v podstatě souhlasím, ale ona většina lidských zábav je zbytečná. Pokud jde o tu historii, vzpomínám si na MS a OH v Grenoblu 1968, když jsme hráli s Rusy. Otec říkal, že když budeme v první třetině prohrávat 0:3, že vypne televizi a jdeme spát. No a my jsme dostali hned v první minutě gól a já si říkal, že je to v pytli. Jenže do konce první třetiny jsme vyhrávali 3:1, takže jsem viděl celý ten slavný zápas. A byla to skutečně euforie.

Jardo, zdravím tě, a pod ten poslední odstavec bych se podepsala. Prosím tě, až budeš mít ten uherák dej vědět, přišla bych (nenápadně, čistě náhodou) fandit s tebou! Mě hodně vadí, že my jsme národ fandů "když se daří". To se máme všichni hrozně rádi, objímáme se. Ale jak opadne eufórie z vítězství, tak....škoda mluvit. Myslím, že je důležité zůstat za všech okolností zdravě nad věcí, protože ať vyhrajou nebo ne, ten uherák bude stát pořád stejně Tobě

To, co píšeš o fandovství, jen když se daří, tak bych řekl, že to je obecná lidská vlastnost. I když jsem psal panu Turnerovi, že jsem byl velký fanda, tak jsem nikdy nepropukal v nějaký frenetický jásot při výhře a nezatracoval hráče, když prohráli. Vlastně jsem nikdy neztratil kontakt s realitou. Jinak mi tady uherák visí v kuchyni, ale jsem líný ho nakrájet.

Pane Kvapile, překvapuje mě, že jsem "nepochopena".

Vždyť jsem zvolala Čechia hop, hop.

Kým nepochopena? Mnou? To snad ne. Já vás chápu dobře, aspoň myslím.

Vzpomínám si, jak jsem začátkem šedesátých let četl interviev kanadského novináře s jakýmsi vedoucím činovníkem československého hokeje. Tenkráte se zcela běžně hovořilo o tzv. silné pětce a dokonce i - silné trojce, kam jsme byli spolu s SSSR a Kanadou řazeni. Během rozhovoru položil kanaďan otázku, kolik máme u nás krytých zimních stadionů ? Odpovědí musel být snad zela paralyzován, když mu byl sdělen neuvěřitelný fakt .. že pouze jeden jedinný ! Tuto realitu si musel nechat ještě dvakrát potvrdit, aby se ujistil - že se nepřeslechl. Tenkrát byla krytá jen pražská Štvanice. Skutečnost, že jeden z nejmenších a zároveň nejsilnějších hokejových států má tak chuďoučké sportovní zázemí .. byla pro něj nepochopitelná !

Tak to je jedna z možných odpovědí panu autorovi k naší společné vášni pro hokej, i když si všichni zatraceně dobře uvědomujeme - že v případě úspěchu i neúspěchu - chleba dražší nebude !

Máte pravdu, bylo to tak. Teď už je to docela něco jiného.

"Vetsina" asi ano, ale jsou i taci, kteri nejen hokej /ve zminene a dnesni forme/, povazuji za zprofesionalizovanou zbytecnost.

Zprofesionalizovaný hokej je. A zbytečnost? Jistě to tak můžete nazvat, ale to i spoustu jiných činností. Například psaní na blogu.

Myslím si, že hlavní důvod každoroční euforie spočívá v tom, že jsme v ledním hokeji úspěšní a vždycky je naděje, že získáme zlato. Podobné je to třeba s biathlonem, po kterém kdysi u nás pes neštěkl a teď zažívá obrovský boom a tím pádem i zájem sportovních fandů.

Nebo třeba rychlobruslení. Ale u toho hokeje je to dlouhodobé, už od jeho "dřevních" dob.

Také jsem na tom dobře. Tudíž nemusím ani skákat, obzvlášť, když jsem Moravanka.

Ale většina Moraváků to hokejové zlato Čechům přeje. Čechia hop, hop.

To je legrační. Já jsem jako Čech žil 35 let na Hané. Vy to takhle rozdělujete? Polovina Pražáků je z Moravy.