Jak čtou lidi blog? A jak čtou noviny? (přemítání na pozadí lex Antiabiš)

Otázky z titulku by měly být formulovány spíš takto: Co lidé čekají od blogu? A co čekají od novin? Anebo ještě jinak: Čím je pro autory a čtenáře blog? A čím jsou pro čtenáře a pro žurnalisty noviny? Odpověď je složitá i snadná.

Úplně mi z těch otázek vypadli vydavatelé a majitelé novin (rádií, televizí) a provozovatelé a majitelé novinářských serverů a blogů. Tak s nimi začnu. O co jde majiteli a vlastníkovi a vydavateli novin a provozovateli zpravodajských a publicistických serverů? Hlavně o zisk. Dávno pryč jsou už totiž doby, kdy se vydávaly noviny z prestižních důvodů a majitel na ně třeba i doplácel. Je tedy logické, když majitel média usiluje rámcově orientovat jeho obsah tak, aby vyhovoval zadavatelům reklamy. 

Pokud ale majitel ovlivňuje nebo hlídá z jakýchkoli důvodů (politických, podnikatelských...) přímo obsah svého média, je to vždycky chyba, která se mu dříve nebo později vymstí. Když v roce 1785 založil John Walter „The Daily Universal Register“ přejmenovaný tři roky nato na „The Times“, hrály v tom důležitou roli prestižní důvody. Když roku 1981 koupila The Times a sesterský bulvár The Sunday Times společnost News Corporation Ruperta Murdocha, běželo už jen o zisky z těch novin a důležité bylo jen to, aby The Times zůstaly seriózními středopravými novinami a The Sunday Times tím druhem bulváru, jímž už byly. Je dost těžké si představit, že by Rupert Murdoch, který vlastní fůru médií a vydavatelství, vedl ruce redaktorům jednotlivých novin, i když na to může mít aparát lidí. Jenomže takový ideologický cenzorský aparát by byl nákladný a neefektivní moloch a domnívat se, že pan Murdoch bude zbytečně vyhazovat peníze, je absurdní.

Naší veřejností nyní hýbe takzvaný „lex Antibabiš“, tedy zákon, co ministrům zakáže mimo jiné vlastnit média. A protože je Andrej Babiš majitel vydavatelství Mafra a třeba i serveru idnes.cz, tudíž i tohoto blogu, přišel zákon na svět hlavně kvůli němu. Nechť si každý sám vyhodnotí, jestli ministr Babiš hlídá a ovlivňuje obsahy svých médií, což jsem označil za chybu. Zdejší blogeři mohou navíc posoudit, zda je na ně vyvíjen nátlak kvůli obsahům jejich textů a jestli jsou v psaní omezování, nebo je jim něco oktrojováno. A pokud ano, tak proč? Před chvílí jsem se dočetl, že v souvislosti s „lex Antibabiš“ zveřejnil Andrej Babiš na Twitteru a Facebooku výzvu: „Ahoj lidi, tak tady přemýšlím, co mám udělat s těmi akciemi Agrofertu. A s tou Mafrou a tak. Poradíte mi?” 

Osobně panu Babišovi radit nebudu, ale všiml jsem si, že se táže, co s Mafrou, zatímco o své účasti v politice už zřejmě nepochybuje, jak tomu bylo na počátku jeho politické dráhy. No, radši se vrátím k otázkám: Co lidé čekají od blogu? A co čekají od novin? Na toto téma jsem debatoval s člověkem, jenž mi k tomu napsal: „Myslím si, že blog není o tom, aby ho psali novináři, a psaní blogu není o novinařině. Blog je o tom, že kdokoli může vyjádřit své názory, někdy své pocity, předložit svůj pohled na věc, upozornit na něco. I čtenáři podle mne nečtou blog jako noviny, v nichž čekají fakta, ale jako blog. Vy jako bývalý novinář píšete svůj blog jako články do novin. A četl jsem zase blogy, kde nějaká paní píše, co ji řekl odpoledne manžel a čím ji naštval. A má to své čtenáře. I já jsem se při čtení pobavil a zasmál, i když ten blog vyhledávat nebudu.“ 

Souhlasím s ním, že kdyby na blog psali jen novináři a nanejvýš různí odborníci expertní statě, byla by to nuda. Pestrost témat, názorů, uchopení problémů i způsobů vyjadřování je určitě přínosná. V novinách, co jsem řídil, jsem si nechal na starosti rubriku čtenářských dopisů. Dovídal jsem se z nich i z debat s jejich autory hodně zajímavého i poučného. Vím tudíž, že prakticky každý člověk má co říct a je schopen obohatit druhé. Jenom je nutné to zajímavé často vymáknout a někdy se podaří touto cestou i podívat se sám na sebe očima jiných lidí. Od novin (dnes už i od zpravodajských serverů) lidi vážně očekávají zprávy.

Vím ale ze zkušenosti, že lidé jsou v novinách zvědaví i na názory a hodnocení událostí a jevů od redaktorů a spolupracujících komentátorů. Noviny navíc lidem poskytují převážně hodnověrné informace ve smyslu „kdo, co, kdy a kde“, ačkoli si to mnozí nemyslí, avšak ty pochybnosti se týkají spíš komentářové části novin, žurnalistických odpovědí na otázky „jak a proč“, eventuálně výběru zveřejňovaných zpráv. V případě, že člověk určitému titulu nevěří, může si vybrat jiný, co mu bude po této stránce vyhovovat, aspoň doufám, že ještě může. Noviny a zpravodajské servery (televize, rádia) mají však jeden zásadní problém. Proud informací a názorů teče velmi zřetelně od redakcí ke čtenářům. Možnosti interakce jsou poměrně malé a omezované.

Tyto bariéry u blogů padají. Blogy jsou typická inrerakční média. Umožňují živé diskuze i téměř okamžité obsáhlé reakce i publikování vlastních názorů a prakticky čehokoliv, limity jsou jen ve schopnostech toho kterého člověka. Nároky na etiku zakotvené v blogerských kodexech jsou jen minimální. A jak psal ten pán, od blogů lidé neočekávají zpravodajství. Čtenář na blogu najde vedle velmi zajímavých, poutavých, poučných a tvůrčích seriozních textu i naprosté kraviny, nudná nebo pomatená blábolení, texty, jež sledují pokoutní nebo i podlé cíle a bývá vystaven masážím, které nečeká a o jejichž povahách nemá bezpečnou povědomost. To je zase problém blogů. Pokud čtenáře masírují mainstreamové, ale i další noviny a servery, záhy odhalí, odkud vítr fouká, je na masáž připraven, nebo se jí může vyhnout. Za socialismu to bylo jednoduché. Člověk věděl, že Rudé právo lže a hustí do něj komunistickou propagandu. Tak tohle už dnes není a doufám ani nebude.