Islámský terorismus a kolektivní vina

Pokud se veřejnost dozví zprávu, že někdo s výkřikem Allahu Akbar vraždil, konkrétně někomu usekl hlavu, měla by rozlišovat, jakou konkrétní odrůdu islámu dotyčný vrah a terorista vyznával? 

Bloger Jiří Turner napsal text „Byl to fundamentalista, salafista, wahhábista, džihádista, mudžáhid, nebo jenom islamista?“ asi pod dojmem nedávných muslimských teroristických útoků ve Francii a v Rakousku. Pokusil se v něm roztřídit skupiny vyznavačů islámu podle názvů směrů, které uvedl v titulku. Smysl Turnerova článku je jasný – sdělit, že nejsou všichni muslimové násilníci a vrazi a vystoupit proti hysterické nenávisti vůči islámu jako takovému.

Jistě je dobré vědět co nejvíce a na základě toho umět lépe rozlišovat. Naopak je špatné nenávidět vyznavače nějakého náboženství jen proto, že jimi jsou. Ale už když jsem blog četl, říkal jsem si, že nepadne na úrodnou půdu. A je zřejmé proč. Člověk z naší kulturní sféry, pokud není religionista nebo se jím nechce stát, si řekne, k čemu bych se měl učit znát, kdo je islamista a kdo jen obyčejný muslim, nebo rozdíly mezi salafisty a džihádisty atd.? Když se navíc jedná o krutého vraha, tolerance k jeho náboženskému cítění klesne u většiny Evropanů na nulu.

Nebudu se teď zaobírat tradičními argumenty odpůrců islámu, že je s naší kulturou zcela neslučitelný, že je to agresivní teologie či ideologie nesnášenlivá ke všemu odlišnému, že v Evropě, která už dávno funguje na základě sekularismu, nemá co dělat, že se každý má podřídit zákonům, které panují v zemi, kam přišel a která jej hostí. Tyto argumenty mají svou logiku a opodstatnění a mají i své slabiny. Kromě toho už jsou muslimové v Evropě v hojném počtu zastoupeni, takže se s nimi státy, EU i jednotliví lidé vyrovnávat musí.

Zřetelně se však ukazuje, že snaha integrovat muslimy do většinové společnosti je marná. Tedy pokud sami nebudou chtít, a tak se to zatím nejeví. Souvisí to i s otázkou v titulku článku Jiřího Turnera. Proč bychom se ale měli pídit po tom, zda byl třeba vrah z Paříže, který usekl hlavu učiteli, fundamentalista, salafista, wahhábista, džihádista, mudžáhid, či jen islamista? To je přece úplně jedno, ať vyznával cokoli, byl to zločinec. Pokud by totiž například salafisté chtěli, aby nebyli spojováni dejme tomu s islamisty a s terorismem, musí se od nich a těch, co páchají teroristické činy, zřetelně distancovat. A to, pokud vím, žádný muslimský směr dosud neudělal.

V souvislosti s muslimským terorismem a islámem jako náboženskou ideologií se totiž vynořuje stará otázka kolektivní viny. Demokraticky a svobodně smýšlející člověk by jistě nikdy neměl souhlasit s kolektivní vinou nějaké skupiny. Jak má ale demokraticky myslící člověk rozlišovat dobré od špatných ve skupině, jež se jednak kolektivně chová a jednak se v ní ti dobří od špatných nedistancují? 

Z naší historie to známe na příkladu chování a jednání sudetských Němců před válkou, za protektorátu a po válce. Zatímco před válkou a za protektorátu se drtivá většina z nich hlásila k německému nacionalismu, potažmo k nacismu, a teprve po válce, v které nacistické Německo prohrálo, se někteří sudetští Němci od něj začali distancovat. Nebylo jistě z naší strany správné se mstít na všech sudetských Němcích jen proto, že jimi byli. Tehdejší svět ale princip odplaty většinově chápal a tenkrát osud sudetských Němců téměř nikoho nedojal.

Ostatně fráze „Allahu Akbar“ čili „Bůh je největší“ je chápána jako neformální vyjádření i formální deklarace islámské víry. To znamená, že když ji někdo vykřikne a utne někomu hlavu, říká tím, že je muslim a ne, že je fundamentalista, salafista, wahhábista, džihádista, mudžáhid či islamista. A když to nerozlišuje on a žádná muslimská skupina se jako taková od hrůzného činu nedistancuje, proč by měl kdokoli jiný pátrat, jakým muslimem vrah byl?