Posledně jsem tady napsal text, v němž jsem zmínil Ferdinanda Peroutku a zapletl se pod ním kvůli vlastní hlouposti do hloupé diskuze, ze které ale vyplynulo několik zajímavých témat, takže se musím ještě vyjádřit.
Uvedu svůj text, jak se to nemá dělat – upravenou citací prvních dvou vět ze své stati minulé. Napsal jsem, že novinařina dávno není, co bývala, neboť už nežijí žádní novináři, o nichž by stálo za to mluvit, protože skvělý žurnalista Ferdinand Peroutka, kterému nikdo pak nedosáhl ani na kotníky, zemřel už poměrně dávno. Už z prvního přečtení je patrné, že jde o vyjádření přepjaté. Kdo jsem já, abych hodnotil, který novinář kam jinému sahá? Vzhledem k tomu ale, že celý text byl pojat jako jistá nadsázka a provokace, což pochopil v podstatě každý, tak z citovaného vlastně žádná potíž nevzešla. Problém nastal, až když jsem napsal, že se Peroutkovi vyrovnala pouze italská novinářka Oriana Fallaci.
Toho se chytil jeden diskutující, který v této chvíli zřejmě nemyslel, že se jedná stále o nadsázku a usoudil, že s Fallaci nesnese Peroutka srovnání například proto, že napsal a uveřejnil v časopisu Přítomnost v únoru 1939 text »Češi, Němci a židé«, což byl podle něj protižidovský pamflet a že tedy Peroutka zastával antisemitské postoje. A vskutku se onen text může jevit jako protižidovský. Mnozí ho také dnes u nás za takový považují a vedou i o něm polemiky s příznivci tohoto novináře zejména ze Sdružení Ferdinanda Peroutky.
Celé je to poněkud absurdní. Mám za to, že Ferdinand Peroutka svým dílem a osudem dnes u nás není nijak ukotven v povědomí „širokých lidových vrstev“. Kdo před nedávnem slyšel o Sdružení Ferdinanda Peroutky a mnozí by nevěděli ani, kdo byl Peroutka, kdyby jeho jméno nevytáhl prezident Miloš Zeman v projevu 27. ledna 2015 u příležitosti 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi na konferenci »Let My People Live!« a uvedl jej jako příklad »fascinace intelektuálů zrůdným učením« nacismu, což „doložil“ svým tvrzením, že Peroutka v Přítomnosti uveřejnil článek »Hitler je gentleman«. Ten pak marně hledal Zemanův mluvčí Jiří Ovčáček, objevil ale několik jiných Peroutkových textů, co označil za kontroverzní. Mezi nimi právě zmíněnou stať »Češi, Němci a židé«.
Nařknout někoho z antisemitismu je dnes těžkým obviněním. Proč vlastně? My už totiž dávno víme o nejhorším holokaustu v dějinách, co spáchali na lidech židovské národnosti právě nacisté. Když jsem tomu diskutujícímu namítl, že musí Peroutkův text posuzovat v kontextu doby, mínil on, že se dopouštím mravního relativismu. Napsal – „jestliže ty texty jsou závadné dnes, byly závadné i tehdy“. Ach jo! To je stále dokola. Je morálka soustavou etických zásad nad člověkem, společností, dislokací i časem? Mnozí by uvítali, kdyby byla. Jak snadno by se posuzovali, velebili i odsuzovali lidé a jejich činy. Mravy se ale evidentně vyvíjejí, liší se dobou, místem i situací, takže morálka musí být relativní z podstaty. Máme tu Desatero; lze oponovat. A kdyby se lidé podle něj chovali... Je tu ale ono kdyby.
Nezabiješ sice platí vždy, všude a za všech okolností, až na výjimky, kdy neplatí. Znáte to – vražda na tyranovi není zločinem; prohlásil kantor zvaný Vyšší princip v povídce Jana Drdy, co se odehrává za protektorátu v období po atentátu na Reinharda Heydricha. Jistě, zastupující říšský protektor byl nepochybně vrahoun a zrůda, ale stejně nepochybně byl z biologického hlediska člověk a Desatero jako nadosobní a všeobecně platný princip říká – nezabiješ. Jestliže tedy považujeme za správné, že byl Heydrich zabit, musel z morálního hlediska pro nás přestat být člověkem. A on jím také pro své zvrhlé a nelidské jednání být přestal. Ejhle, máme tu mravní relativismus.
Jenomže Židé pro nacisty rovněž přestali být lidmi, respektive oni Židy označovali jako podřadné lidi, ve skutečnosti s nimi však zacházeli jako se zvířaty, totiž jako se škodnou. Dnes samozřejmě víme, že nacistické hledisko bylo zrůdné a zavrženíhodné, zatímco náš pohled na zabití Heydricha a zabíjení nacistických vrahů a zločinců vůbec je morálně správný a humánní. To ale znamená, že záleží na perspektivě, z které to posuzujeme. Morálka je tudíž relativní, a to zcela jednoznačně.
A zpátky k Peroutkovi a jeho stati »Češi, Němci a židé«. Pokud si ji dnes někdo přečte, musí kulit oči, jaké hrozné věci o Židech v ní Peroutka psal. Podle mého se ale Peroutka pouze snažil zjistit, z čeho pramení antisemitismus a dělal to odvážně v konfrontaci s tím nejhorším a smrtelným nacistickým antisemitismem. Kořeny antisemitismu „objevil“ pak v přílišné koncentraci Židů v té které zemi a v Německu jich za Výmarské republiky žilo fakt hodně. Nám to zní jako obludný nesmysl. My ale v podstatě a vinou právě nacistů žádné Židy neznáme, nanejvýš sem tam jednotlivce. Židé žijí v Izraeli a hodně jich je v USA. Tam mají ovšem nezřídka moc a vliv. Nevystrkuje dnes antisemitismus rohy z častých názorů, že se Spojené státy snaží ovládnout svět a stojí za všemi konflikty, že jsou esencí zla?
Jak Židy vnímali lidé před II. světovou válkou, v době, kdy působil Peroutka, ale i dávno před tím? Jako vydřiduchy, lichváře a přinejlepším jako bohaté a úspěšné lidi, kteří tyjí z jejich mozolů, zatímco oni sami musejí dřít, plahočit se a jsou chudí. Antisemitismus v té či oné míře a formě byl po staletí až do roku 1939 naprosto běžný, jen výjimečně se vyskytl někdo, jehož smýšlení bylo antisemitismu zcela prosté. V čase nacistické agrese eskaloval pak v onen hrůzostrašný holokaust.
Dnes je nám jasné, že je antisemitismus špatnost a nechápeme, jak to mohli lidé tehdy nevědět. Vždyť Židé jsou lidé jako my. A co muslimové? A co Arabové? Vzdor zkušenosti s nacistickým rasismem tak mnozí z nás tvrdí, že soužití s větším počtem muslimů v zemi není možné, protože se nedovedou přizpůsobit našim hodnotám a naopak je chtějí zničit. Něco podobného si ale Němci za Hitlera mysleli o Židech. Proč nám dnes nepřipadá jako špatnost smýšlet takto o muslimech, zejména těch arabských a tvrdíme, že jen chráníme svou vlast a své hodnoty?
Peroutka možná v té či oné formulaci vkročil na pole antisemitismu, snad si vysvětloval jeho příčiny špatně, možná špatně vyhodnotil, jak se má český národ postavit k agresivní a zhoubné moci nacistického Německa, snad i chvíli po válce koketoval s nastupující totalitou komunismu. Jaký smysl má však dnes vytahovat jeho jednotlivé texty, vytrhávat jeho věty ze souvislostí a spekulovat, jak co myslel a co tím sledoval? Jaký má smysl zkoumat jeho charakter a přes propast skoro osmdesáti let motivy jeho postojů v době brutálního útoku nacistů na nás? Podstatné je, že v rozhodujících chvílích jednoznačně odmítl vábení zla. Poprvé, když radši setrval v koncentračním táboře s reálnou hrozbou, že přijde o život, než aby jako novinář sloužil nacistům v protektorátu. Podruhé potom, když se odmítl podílet na etablování socialismu v Československu a emigroval.
Ferdinand Peroutka byl velký novinář, avšak byl jenom člověk a nebyl svatý, chyboval, mýlil se, měl strach, měl názory, tápal, hledal pravdu a příčiny událostí. Zkrátka šel do toho ve strašně těžké a nebezpečné době a hledal odpovědi na prokleté otázky – kdo, co, kde, kdy, jak, proč, což velí žurnalistická profese a jak jsem psal posledně.
Sedět kdesi na Hradě nebo doma u počítače, probírat v klidu dávné Peroutkovy články, nimrat se v nich a pak vykřikovat, že byl jednou antisemita, jednou fascinovaný nacismem a Hitlerem, jednou, že jako intelektuál selhal – to mi přijde minimálně hloupé a ještě spíš ubohé a nechutné.
