Česká televize jako artista na laně

Zestátnění veřejnoprávní České televize? To je fakt „zásadní“ problém České republiky. Je  příznačné, že s tím přišel prezident Miloš Zeman a přizvukuje mu ministr financí Andrej Babiš. Ti dva k sobě zkrátka museli najít cestu.

Už veřejnoprávní televize a rádio jsou nesmysly a státní televize by tu pitomost umocnila. Stát se svým aparátem a svými institucemi má spravovat zemi a ne se starat, co kdo hlásá a říká. Když prezident navrhuje zestátnit televizi, do které už beztak stát dávno vlivově zasahuje, vnucuje se otázka: Proč to dělá? Jako odpověď se nabízí: Protože to, co Česká televize produkuje zejména v oblasti politického zpravodajství a politické publicistiky, neodpovídá jeho představám. Z téhož důvodu ten návrh podporuje i ministr financí. Logicky přichází další otázka: Proč by politické informace a názory měly odpovídat něčím představám?

Ujasněme si, proč vůbec existuje veřejnoprávní televize? Nechám nyní stranou, že i kvůli tomu, aby se mohly vysílat pořady pro zájmové menšiny a rovněž, jestli to ČT skutečně v dostatečné míře a proporcionálně dělá. To lze totiž zabezpečit i jinak, třeba v soukromých televizích zaplatit z takzvaných koncesionářských poplatků příslušné vysílací časy nebo kanály. Jak to konkrétně provést, je už jen technickou a administrativní záležitostí. Pokud jde však o zprávy a publicistiku, tak má veřejnoprávní statut České televize „zajistit“ hlavně jejich objektivitu a vyváženost. Ovšem to je cíl naprosto nesplnitelný.

Jednak v době, kdy existuje množství televizních a rozhlasových stanic, přímo záplava periodických tiskovin a internet s nesčíslnými zpravodajskými servery, blogy a sociálními sítěmi, se jeví snaha zachovat iluzi objektivity a vyváženosti v jedné televizi coby komická. Vždycky přece záleží nejvíc na sledovanosti. Bude-li ČT objektivní a vyvážená, tedy podle něčího mínění, a přitom její zprávy a publicistika budou zajímat minimum diváků, zhroutí se celá tato konstrukce jako domeček z karet. A jednak – co je vyvážené a objektivní a kdo to posoudí? V České televizi k tomu mají třeba takzvaný etický panel jako poradní orgán generálního ředitele. Když se nezeptám, jak má pár lidí (subjektů), který etický panel tvoří, zhodnotit něco, co z definice nezávisí na ničí vůli a mínění, zůstává otázka, co je to sakra vyváženost žurnalistického počinu? Novinář má hledat pravdu a objevovat, jak že se věci mají. Když tohle nalezne, je výsledek vyvážený samosebou. A zda takový je, musí každý příjemce sdělení zvážit sám pro sebe.

Jestli pak nějaký mediální produkt zkresluje fakta nebo šíří lži, lze mu oponovat a pokud způsobí jistou újmu, máme zákonné nástroje, jak ji napravit či odškodnit. Věřit dnes, totiž v informační společnosti, že může jakýsi orgán, byť by byl tvořen nejmoudřejšími lidmi, zajistit objektivitu a vyváženost, je naivní. Jak se ukazuje, ani pan prezident si nemyslí, že by Česká televize dostávala svému poslání v oblasti objektivity a vyváženosti politických zpráv a komentářů. A navrhuje proto ještě větší absurditu, a sice státní televizi. Je přece všeobecně známo, že stát spravují úplně ti nejmoudřejší lidé. Prezident Zeman a ministr Babiš jsou o tom nejspíš přesvědčeni, aspoň v případě svých osob určitě, a proto k sobě mají stále blíž.

Média ze své podstaty zprostředkovávají nikoli úplný a kromě toho velmi specifický obraz a odraz světa. Jak po nich chtít, aby byl vyvážený obraz něčeho, co je nevyvážené samo o sobě? Systémy světa lidí i přírody jistě tíhnou k rovnováze, ale ta je plná napětí a stále narušována veškerým pohybem, a to i myšlenek. Provazochodec balancující na laně zachovává rovnováhu tím, že drží své těžiště v ose procházejí průměrem lana a mířící do středu země. Když těžiště vychýlí, spadne a rovnováha systému je tak obnovena. To, že takový návrat rovnovážného stavu má pro artistu většinou vážné důsledky, je z jiného oboru. Chápu, že veřejnoprávní televize se svým etickým panelem má fungovat coby záchranná síť pro vyváženost a objektivitu, ale spíš pro vedení televize. Státní televize by pak asi poskytovala síť ještě záchrannější. Jenže, když artista spadne, je vystoupení tak jako tak pokažené. A bude-li padat často, publikum cirkus opustí a šapitó bude zívat prázdnotou. Státnímu cirkusu by to ale asi nevadilo.