Mýtus a realita - Jan Žižka III.

Historik Josef Pekař napsal, že v době revoluce Žižka rozšířil své lapkovství měrou nebývalou. Dnešní mládež by nejspíše řekla, že povýšil své lapkovství o několik levelů.

Projděme si pro zajímavost Žižkův "cestovní itinerář" pro září až prosinec 1420.

Počátek září - VODŇANY, vypáleny, 30 předních měšťanů upáleno ve vápence /katolíků i kališníků !/

polovina září - LOMNICE NAD LUŽNICÍ, město vypáleno, hrad osazen Janem Roháčem z Dubé

konec září - NOVÁ BYSTŘICE, vypálena a vyrabována

začátek října - TRHOVÉ SVINY, vypáleny a vyrabovány

10. října - HORAŽĎOVICE, vypáleny a vyrabovány

polovina října - tvrz MALÝ BOR, vypálena a vyrabována

27.října - klášter ZLATÁ KORUNA, vypálen a vyrabován

12. listopadu - PRACHATICE, vyvražděny, vyrabovány

Takto bychom mohli pokračovat i v dalších měsících a letech a mnoho by se nezměnilo. A nikde žádní křižáci, ani cizí armády. Jen bezbranní nebo špatně vyzbrojení měšťané, vystrašení kupci a řemeslníci, nic nechápající venkované, bezmocné osazenstvo klášterů. Toť Žižkovi "nepřátelé".

Historik František Šmahel napsal:" Kdyby za každou zastávkou Žižkovy anabáze nezůstávali mrtví na bojišti i ve vypálených sídlech, mohlo by se mluvit o nudném stereotypu." Přitom např. vodňanští se provinili pouze tím, že se o několik týdnů dříve v obležení Rožmberkovým vojskem vzdali a v tísni uzavřeli dohodu o příměří.

O děsivém vyvraždění prachatických měšťanů napsal týž historik:"....to, co následovalo po dobytí Prachatic, bylo spíš orgií pomsty, než pouhým naplněním přísloví oko za oko, zub za zub." Osmdesát pět mužů, kteří přežili vraždění a rabování města dům od domu, bylo zahnáno do sakristie a poté "poručil řečený Žižka všechny upáliti" /Vavřinec/. A Fr. Šmahel dodává:" Těla zabitých byla naházena do studně, ženy s dětmi vyhnány z města a za nimi pak zavřeny brány."

O dobytí tvrze Sedlce Fr. Šmahel píše:" To, co následovalo po dobytí tvrze nelze nazvat jinak, než hrůzným divadlem. V záři hořících budov vítězstvím opojení táboři zmlátili cepy pana Oldřicha, usekli mu nohy a polomrtvého vhodili do ohně." Pan Oldřich z Ústí byl ovšem jen jednou z desítek obětí dobytí sedlecké tvrze a jen jeho příslušnosti k panskému stavu vděčíme za to, že nám kronikář zanechal o jeho osudu podrobnější zmínku. Nepochybujme o tom, že ostatním obráncům se nevedlo lépe. Posledních šest přeživších dostalo nabídku - kdo ostatním pěti usekne hlavu, bude ponechán naživu. Ujal se toho jistý Pinta a svých pět spolubojovníků skutečně odpravil. Táboři daný slib splnili a Pinta se stal jedním z nich. I zde musíme říct, že Žižka přihlížel. Zda pobaveně, nevíme, ale nejsme toho daleko. Potvrzuje to i Josef Pekař:" Z pramenů nelze jinak než uzavírati, že velitelem při této hrozné scéně byl sám Žižka."

INTERMEZZO ANEB KDO KOHO ZABÍJEL A KDO TO PLATIL

Je užitečné se na okamžik zastavit a poopravit další mýtus o trocnovském zemanovi, kterým je "vyhánění cizáků, Němců, křižáků a jiných vetřelců z české země". Ve skutečnosti bylo 99% obětí Žižkova řádění obyvateli Českého království. Od vypuknutí revoluce až do své smrti Žižka nepřekročil hranice české země.

A ještě jedna věc nebývá, žel, dostatečně zmiňována. Prakticky okamžitým důsledkem útoku na církevní majetek bylo rychlé zkolabování toho, co bychom dnes nazvali záchranná sociální síť. Špitály, starobince, sirotčince, hospice ap. Tato útočiště nejubožejších byla provozována výhradně církví a o krutém konci jejich osazenstva spolu s řeholníky se dozvídáme jen z útržků a náznaků, které tu a tam problesknou ve zprávách současníků.

Podobně devastující dopad, tentokrát na vzdělanost, měla likvidace farností a jim přináležejících elementárních škol /asi na úrovni prvního stupně dnešní ZŠ/, odkud se po osvojení základních dovedností - čtení, psaní a počtů - rekrutovali studenti vyšších škol a univerzit.

A další mýtus - husité prý nebojovali pro majetek.... Leccos jsem již naznačil v sérii článků o husitských miliardářích. K tomu lze dodat jen toto: Armáda stojí mnoho peněz a málokdo to věděl lépe, než Jan Žižka. Prvotním zdrojem příjmů bylo pro něj drancování dobytých míst a kořistění majetku poražených. Druhým zdrojem byly daně a výpalné, které předepisoval dobytým / ale někdy i nedobytým, ale zastrašeným/ obcím. Josef Pekař upozorňuje, že o financování Žižkovy armády nevíme prakticky nic. Písemné smlouvy neexistovaly, měšce i naturální dávky putovaly z ruky do ruky. Jen Eneas Piccolomini zaznamenává ve své kronice stížnosti měst i malých obcí, že jim "Žižka ukládal kruté daně".

JAKÁ BYLA ŽIŽKOVA ARMÁDA

František Šmahel dochází k závěru, že jádrem, které Žižka držel do konce roku 1422 na Táboře a později ve východních Čechách ve stálé pohotovosti bylo 1.500 až 3.000 pěších, 150 až 500 jízdních a 60 až 200 vozů. O momentální síle oddílů rozhodovala "marodka" a také možnosti náboru nových sil po střetnutích, kde Žižkovy jednotky utrpěly větší ztráty. Pravidelné Žižkovo vojsko, "lid polem pracující", jak je nazýval sám hejtman, ovšem nebylo žádnou reprezentací národa - představovalo jen asi 5% všech bojových kališnických formací, které v té době operovaly v Čechách a jen část bojovníků Tábora a jeho okruhu. Své jednotky totiž měli i další tři táborští hejtmané, Zbyněk z Buchova, Chval Řepický a Mikuláš z Husi /později jeho nástupce Jan Roháč z Dubé/. Všichni čtyři hejtmané operovali samostatně, ale ve vzájemné souhře tak, aby vždy alespoň jeden z nich zůstával v Táboře pro případnou obranu města. Když se při ohrožení křížovou výpravou táboři připojili k pražským, severočeským, východočeským a jiným kališnickým oddílům, představovali přibližně 20 až 25% husitské bojové síly.

Je také třeba říct otevřeně, že Žižka zapojil do svých akcí skutečnou lůzu, primitivní sadisty i fanatiky všeho druhu. Rub tohoto pochybného náboru "kdož můž kej v ruce vzíti a kamenem lúčiti,aby vzhůru byl", brzy sám poznal, když se mu v Praze pouhý den před zahájením výpravy na Beroun vzbouřila část žoldnéřů, vedených knězem Antochem a demonstrativně se vydala zpět na Tábor. Tentokrát to spravily jen rány pěstí, ale bylo hůř.