Mýtus a realita - Jan Žižka VII.

Seřadíme-li množství Žižkových střetů chronologicky a dodáme-li k nim, že jde o bitvy vítězné, vypadá seznam impozantně. Ale jen do chvíle, kdy se na střetnutí podíváme podrobněji.

A KDE JSOU TEDY TY BITVY ?

Boje s účastí několika set zbrojnošů a s počtem 10 - 20 padlých, případně komentované obvyklým kronikářským eufemismem "a pobil jest drahně lidu", nemůžeme s čistým svědomím nazývat bitvy.

Přirovnávat táborského hejtmana k Césarovi, Valdštejnovi nebo Napoleonovi je směšné. Ti skuteční vojenští géniové-vojevůdci ovládali Evropu, logisticky zajišťovali statisícové armády a manévrovali jimi na územích několika států a především měli vynikající strategické myšlení.. Žižkovy strategické schopnosti byly nulové. Ve své nejhlubší podstatě zůstal nájemným žoldnéřem a provinčním lapkou, plánujícím a žijícím ze dne na den.

Žižkovy "bitvy" byly spíše šarvátky /Poříčí n. S., Hořice, Strauchův Dvůr/ nebo zákeřné přepady, typické pro jeho záškodnické vedení války /noční útok na Mladou Vožici/. Za slavné bitvy nebo geniální tahy bývá vydáván i prostý útěk před nepřítelem /Týnec n. L., Kutná Hora, Litoměřice, Žlutice/. Jindy je Žižkovi přiřknuto vítězství v bitvě, ve které nevelel /Sudoměř, Habry/.

Skutečné bitvy, hodné toho jména, svedl Žižka jen dvě.

PANSKÝ BOR U HORAŽĎOVIC

Zde padla kosa na kámen, Žižka poprvé narazil na sobě rovné a musel se nepříteli postavit v poli. Proti němu stála skupina zkušených a dobře vyzbrojených i organizovaných pánů - Oldřich z Rožmberka, Lipolt Krajíř z Krajku, Bohuslav ze Švamberka ad. A opět ho zachránila vozová hradba a vyvýšené postavení, které mu skýtalo taktickou výhodu. Podobně jako u Sudoměře, i tentokrát se panstvo drželo rytířských regulí a po neúspěšném útoku na hradbu odtáhlo. Žižka se tedy ubránil, "udržel pole". Utrpěl ale těžké ztráty, které ho přinutily tažení ukončit a vrátit se na Tábor.

MALEŠOV U KUTNÉ HORY

7. června 1424, jen čtyři měsíce před svou smrtí, svedl Žižka svou největší bitvu. I zde se odvážil bojovat až po třidenním ústupu rovinatou krajinou Poděbradska a Kolínska, než narazil na kopcovitý terén a mohl tak soupeři vnutit nevýhodné postavení. 1.200 až 1.500 mrtvých na straně Pražanů bylo jen částí statistiky. Pekař říká:".....Pražané bili se dlouho a statečně, takže i Žižka měl jistě ztráty nemalé". 

Horší byly důsledky pro nedalekou Kutnou Horu, která porážkou a ústupem pražského vojska pozbyla ochrany. Rozzuřený Žižka vnikl do města a následovaly strašné scény pobíjení obyvatelstva, včetně vraždění žen a dětí, a upálení přeživších v kostele.

BYL ŽIŽKA STATEČNÝ ?

Nepochybně. Žižkovu osobní statečnost v boji nelze brát v potaz. Dokázal ji nejméně osobním nasazením v boji na Vítkově i jinde. Po prvních měsících revoluce dochází ovšem k proměně, která si žádá vysvětlení.

Zdá se, že vytvořením své malé armády se Žižka chytil do pasti, kterou před ním i po něm poznala řada vojevůdců. Stal se kondotiérem, majitelem vojska, a vznikla mu povinnost vojáky živit. A Žižkova tažení, která můžeme sledovat od léta 1420, mají jediný cíl - nakrmit vojsko, které kolem sebe shromáždil. Pak už se nelze zastavit, vojáci potřebují jíst, pít, ošatit, potřebují obrok pro koně, novou zbroj, nové vozy, nové stany. Pokud se jim toho nedostává, nespokojenost se obrací proti vůdci.

Přimhouření očí nad zločiny vojáků po boji - rabování, mučení, znásilňování, vraždění - je to nejmenší, co může velitel pro své vojáky udělat. 

Drsná genocida civilistů a neslýchané ničení materiálních statků učinilo z Žižky válečného zločince i podle tehdejších měřítek a po prvním roce bojů se k Žižkově blahosklonnosti k zločinům vlastních jednotek přidává i další viditelný rys - Žižka si začíná vybírat slabé oběti.....

Josef Pekař je první, kdo si všimne, že Žižka "....dává přednost útokům na malé městečko před pokusem o nepřátelské pevnosti většího významu".

Na jiném místě Pekař zaznamenává: "Vytknouti jest zase, že to byly bezbranné vsi a nehrazená městečka, jež padly za oběť "obraně" zákona Božího". Silně opevněným městům a hradům se vyhýbal, pokud neměl v místě spojence, kteří mu otevřeli přístup zradou.

Právě tak se po Vítkově začíná opakovaně vyhýbat střetnutí se silnějším nepřítelem. Důvod je zřejmý, Žižka si začíná uvědomovat, že jen armádě vděčí za svou náhle nabytou moc a pozici v zemi. Bez armády je ničím, začíná tedy taktizovat a chránit svou armádu před střetnutím se silnějším soupeřem a možným zničením.

Srovnáme-li odvážný Žižkův boj na Vítkově v červenci 1420 s jeho útěkem před vojskem plzeňského landfrýdu v květnu 1424, zůstáváme téměř bezradní. Žižka má v těch měsících největší armádu, jakou kdy shromáždil - 7.000 pěších, 500 jízdních, 300 vozů. Jeho síla je tedy zcela srovnatelná s nepřítelem, ne-li větší. A přesto se slavný vojevůdce rozhodl před plzeňskými uprchnout / ano, "uprchnout", říká doslova kronikář Bartošek z Drahonic/.

Bez svého vojska se zkrátka Žižka stává pouhým psancem, který by po dopadení kterýmkoli z rychle rostoucího počtu nepřátel byl pověšen, či v lepším případě sťat v nejbližším městečku s hrdelním právem.

GÉNIUS NEBO ZLOČINEC ?

Pokud byl jednooký hejtman v něčem geniální, pak v tom, že se nenechal nikdy dopadnout. Z boje mizel bez okolků a včas. Byl mimořádně lstivý, na všechny strany vysílal špehy, platil dezinformátory i nájemné vrahy.

Čtenář historické literatury musí žasnout nad naivitou historiků, kteří Žižkovi přisuzují dvě vlastnosti, které mu zcela jistě chyběly - poctivé dodržování smluv a daného slova a hluboká zbožnost.

Může být, že islamista, podřezávající krk unesenému novináři, připadne čtenáři jako hluboce věřící. Já tvrdím, že je to frustrovaný a deviantní jedinec, kterému je víra jen ventilem k uvolnění nenávisti a odplaty za křivdy, které nemají s vírou nic společného.

Jsem přesvědčen, že tak tomu bylo i u Žižky. Surový a pohnutý život, který vedl desítky let, život plný násilí, zabíjení a nespravedlností, vedl k víře mělké a čistě utilitárně pojímané. Není vyloučeno, že přes všechno zaklínání se Bohem a Boží pravdou ve svých listech měl Žižka principiální pochybnosti o Bohu, jeho vůli, i vině a Božím trestu.

Opakované porušování dohod a slibů mělo u Žižky dvojí důvod. Tím prvním byly jeho osobní vlastnosti - bezskrupulózní věrolomnost, opovrhování rytířskými pravidly boje a apriorní upřednostňování okamžité taktické výhody před morálkou.

Druhým důvodem byla nekázeň a nezvladatelnost jeho žoldnéřů, které jasně vyvrací báchorky o uvědomělosti, kázni a disciplíně jeho jednotek.

Dostatečné svědectví o Žižkově bezcharakternosti i o nezvladatelnosti a nekázni jeho vojáků podávají mnohé jeho "štace" - vzpoura části vojska před tažením s Pražany na Beroun, ovládnutí Hradce Králové na úkor spojence Diviše Bořka a za jeho zády, masakr chomutovských měšťanů, kteří dobrovolně otevřeli brány města pod slibem smíru, zrádné vniknutí do Německého Brodu v době jednání o příměří, podobné porušení slibu a následné vraždění v Roudnici n. L. nebo v Říčanech, obsazení Čáslavi, která přináležela Žižkovým spojencům Pražanům.