Mýtus a realita - Jan Hus IV.

Český génius Jára Cimrman senzačně zasáhl do dějin šachu, když při simultánce v Madridu pohrozil mistru světa Capablancovi dvojitým šachem.

To, čeho se Hus dopustil v říjnu 1412 nelze nazvat jinak, než kouskem vpravdě cimrmanovským. Po sérii soudních  a úředních proher a po definitivně neúspěšném odvolání k římské kurii, ohlásil Hus veřejným vyhlášením z kazatelny a přibitím písemného oznámení na bránu malostranské mostecké věže "odvolání ke Kristu". Není pochyb, že tento nejbizarnější z Husových kousků - odvolání k neexistující soudní instanci - je důsledkem, mírně řečeno, vykolejeného myšlení. Společně s Husovým dalším prohlášením ve spisu Contra Palecz /Proti Pálčovi/, že chce mít zásadně za soudce Boha a Ježíše a že člověk se má soudci podřídit, jen pokud neomylně soudí podle písma, se nám zde nabízí nelítostný vhled do Husovy osobnosti. Namísto pokory vidíme zde spíše neschopnost prohrávat, povýšenost a přesvědčení, že "hraju vlastní ligu".

Mistr Marek z Hradce napsal Husovi v osobním dopise, že chce soudit živé i mrtvé, ale sám nechce být nikým souzen a všechny poučuje, ale sám být poučen nechce.

Historik Jiří Kejř k tomu dodává:"Husova doktrína o Božím zákonu jako absolutním kritériu.....je ve skutečnosti popřením závaznosti práva."

Také Husův kolega a souputník Páleč namítá, že tímto požadavkem by Hus odmítl pravomoc nejen církve, ale jakéhokoliv pozemského soudce.

A tak zatímco šachový mistr Capablanca zmaten nahlásil tah pěšcem na G12, čímž zaznamenal první out v dějinách šachu, římská kurie se zmást nenechala a Husovi vystavila definitivní účet o dva roky později v Kostnici.

Jiným Husovým excesem bylo tvrzení, sdílené s Wycliffem, že všechny svátosti, udílené knězem, který spáchal smrtelný, hřích jsou neplatné. Hus ovšem neodpovídá na námitku, jak by k tomu přišel řádně žijící křesťan, který se před lety řádně oženil, zplodil děti, pohřbil své rodiče. Dávným hříchem kněze, který ani nemusí vyjít najevo, by se život takového chudáka ocitl ve víru - náhle by léta žil v nemravném konkubinátu, jeho děti by byly bastardy, mrtví blízcí by byli pohřbeni bez platné zpovědi a posledního pomazání.

K podobným výtkám Hus mlčí a zatvrzele trvá na svém - navzdory vší logice a zdravému rozumu.

Pozdější pokusy Husových apologetů, upravit formálně smysl Husových slov, jsou liché. Právě při výkladu na toto téma /rozšířené Husem bez vědomí jeho advokáta Jana z Jesenice i na světské vládce/ v Kostnici, přerušil kardinál D´Ailly Husa a požádal krále Zikmunda, který právě diskutoval s jiným účastníkem koncilu, aby si uvedená slova znovu poslechl. Poté požádal Husa, aby vše zopakoval a Hus tak učinil. O smyslu Husova výkladu nemůže být pochyb.

HUS A ČESKÝ JAZYK

Jednou z mála jistot, které u Husa máme, je jeho bezvadná čeština, která mu jistě byla, na rozdíl od některých kolegů /Stanislav ze Znojma, Ondřej z Brodu/, jazykem mateřským. Svědčí o tom nejen knihy, které později psal pro české čtenáře, ale i jeho osobní poznámky.

Užívání češtiny má ovšem u Husa své limity a jeho svět intelektuální je bez výhrad latinský. To se týká překvapivě i kaple Betlémské.

Betlémská kaple byla sice vybudována pro kázání v českém jazyce, byl to ale právě Hus, kdo toto jazykové privilegium začal omezovat. Asi čtenáře překvapí, že Husem vybrané a objednané nápisy na stěnách byly.....latinsky ! Jedinou výjimku tvořilo desatero a krátká modlitba Vieřím v Buoh /Credo/. Důvody není snadné nalézt a i historici váhají. František Šmahel se domnívá, že nápisy /většinou citáty církevních klasiků/ sloužily spíše pro orientaci a jako záchytné body pro kazatele. Je ale možné i vyvodit, že posluchači betlémských kázání nebyla chudina a prostý lid.

Podobně se prostor pro české kázání zúžil, když po oslabení Husovy pozice na univerzitě začal Hus tribunu v Betlémě využívat pro latinská kázání a přednášky pro své studenty, stoupence a reformní kolegy.

HUS A UMĚNÍ

Z umění byl Husovi patrně nejbližší zpěv. Jako kněz podporoval zpěv při bohoslužbách, uznával ale jen zpěv hymnického charakteru, sám byl pravděpodobně autorem písně Jezu Kriste, štědrý kněže. Byl ovšem nepřítelem tehdy již do kostelů pronikajících umělecky náročnějších hudebních forem, jaké přinášela raná renesance, např. rondeau. Dokonce neváhal pochválit arcibiskupa za jejich zákaz a sám sepsal spisek "Contra cantores francigenas in ecclesia" /Proti kostelním zpěvákům na francouzský způsob/.

Podobně obojaký byl i Husův postoj k obrazům a sochám. Ty Hus jednoznačně odmítal, s výjimkou těch, jimiž jsou věřící "k náboženství puzeni". Historik Fr. Šmahel k tomu poznamenává:"Jinak tomu však bylo s obrazy krásných madon, ano těch, které se modernímu člověku tolik zamlouvají. Hus v nich viděl velké nebezpečí, zvláště pro muže, kteří "vidúce pěkné obrazy svatých panen, jež kráše malují, než sú byly tělesně zpósobeny, mají zlá myšlenie i hnutie a vpadují v pokušenie".

Pro názornost si poslechněme Husovu píseň schválenou: 

A také rondeau Husem zavrhovanou: 

Pokračování příště