Mýtus a realita - Jan Hus II.

Čechy na přelomu 14. a 15. století byly velmi bohatou zemí a Praha velmi bohatým městem. A podobně jako dnes o chudobě řečnili v ulicích města i z kazatelen hlavně ti, kdo si na ní chtěli vybudovat kariéru.

Historici 19. století a zvláště pak marxisté s oblibou blouznili o Husovi, coby reprezentantovi prostého lidu a mluvčím chudiny. To by snad bylo možné přijmout u kněze na Novém městě pražském. Ale Hus žil od svého příchodu v 15 - 18 letech /přesný věk neznáme/ na Starém městě mezi patriciátem, který se bohatstvím mohl srovnávat s většinou aristokracie.

Husův "nástupní" plat v kapli Betlémské byl 9 a půl kopy gr. ročně, později až 20 kop gr. To byla částka, za kterou bylo možno koupit v Praze dům. K tomu připočtěme dary farníků, které byly v té době běžnou součástí kněžského živobytí a které už samy o sobě stačily na obživu kazatele. Materiální dary sloužily kazateli přímo, peněžité se shromažďovaly v truhlici, odkud je mohl kazatel půjčovat a z úroků dále vylepšovat svoji finanční situaci. Což také Hus činil.

Zde jsme u jednoho z kritických míst husovské legendy. Hus půjčoval peníze a jak píše František Šmahel, "....překvapuje, jak čile si v tomto ohledu počínal. Již v červnu 1402, tři měsíce po svém jmenování kazatelem v Betlémě, půjčuje 10 kop gr. jistému Habartovi z Chrastě, ve stejném měsíci se zaručuje za dluh 7,5 kop gr. svého přítele Štěpána z Pálče, v únoru 1407 znovu."  Doklady k hospodaření s betlémskými penězi shromáždil historik Josef Teige ve svém rozsáhlém díle Základy starého místopisu pražského už v roce 1910.

K Husovým finančním transakcím, kterých lze doložit více, obvykle historici alibisticky dodávají:"Nikde se sice nemluví o úroku, ten však byl do výše 10% považován za přípustný a legitimní."/Fr. Šmahel/.

Bohužel, dobové prameny, např. církevní vizitace z prvních let vlády Václava IV., nám odhalují poněkud syrovější realitu. Výjimkou při půjčování peněz nebyly úroky  20 i 25%, a z přísných zákazů lichvy si nikdo, včetně kněžích, těžkou hlavu nedělal. Právě neuvedení výše úroků, žel, není omluvou, naopak může vzbuzovat i velmi temná podezření. Obcházení zákazu úročení půjček se dálo jednoduchou cestou - dlužník zkrátka podepsal dlužní úpis bez uvedení úroků, ale přijal částku o 20% nižší než byla v úpisu uvedena. Ber nebo nech být !

KRITIK CÍRKVE ?

V obecném povědomí se považuje za velký čin odvahy a revolučnosti Husova kritika zpustlé církve a zhýralého duchovenstva. Taková kritika byla ovšem tehdy běžná už od dob založení univerzity a pronášel ji kdekdo. Proslulý je případ slavného a poněkud výbušného kazatele Milíče z Kroměříže, který v roce 1356 v kostele sv. Havla na Starém městě, rozvášněn tepáním nešvarů, nazval Antikristem kdekoho. Od prostých kupců, řemeslníků a farářů, přes konšely a purkmistra, až po biskupy a členy královské rady. Nakonec neváhal ukázat prstem na samotného přítomného císaře:" A tento zde je Antikrist největší !" Obecenstvo nepochybně ztichlo zděšením - vždyť tehdy i pouhý napřažený ukazovák na Bohem pomazaného vladaře byl urážkou majestátu a hrdelním zločinem. Arcibiskup nařídil Milíčovi domácí vězení a neklidně vyčkával věcí příštích. Svědčí o politické i lidské velikosti Karlově, že veřejnou urážku před tolika svědky přešel s nadhledem a oblíbenému kazateli jen vzkázal, ať si dá napříště větší pozor, aby se mu teologie nepletla do politiky.

Jiný pražský kazatel, Mistr Matouš z Krakova neváhal dokonce na slavnostním synodálním kázání 18.října 1385 pustit se do svých kolegů:" Kdo jiný zkazil krále, knížata i lid, ne-li duchovní ?!" Ostrá kritika církve kupodivu nepoškodila Matoušovu další univerzitní a církevní kariéru, kterou završil jako profesor v Heidelbergu a biskup ve Wormsu.

Ostrá kritika kléru ovšem naopak nevadila Jakoubkovi ze Stříbra v provozování lichvy a Štěpánovi z Pálče v hromadění výnosných obročí. Mnohoobročníkem byl i jiný Husův kolega a profesor Štěpán z Kolína, který dokonce předcházel Husovi jako kazatel v kapli Betlémské a po svém povýšení v r.1401 Husovi betlémskou kazatelnu předával.

S kázáním proti zkaženému kněžstvu to zkrátka v dobách Husových bylo podobné, jako dnes s řečněním proti korupci. Ujímá se ho kdekdo, včetně těch, kdo jsou občas dopadeni se sedmi miliony v krabici od vína.

Pokud věřící s oblibou navštěvovali některé vyhlášené kazatele, rozhodně to nebylo kvůli "odvážné" kritice kléru, která zněla odevšad. Kněz tehdy nebyl duchovním, jak je známe dnes, ale slučoval ve své osobě hned tři funkce. Kromě svého kněžství byl i čímsi jako, moderně řečeno, "investigativním publicistou". Právě kazatelna byla často místem, odkud se věřící dovídali různé zajímavé, ba i zákulisní, informace, leckdy i velmi pikantní. A zároveň byl kněz i bavičem přesně v tom smyslu, jak to dnes chápeme i my - různé skryté i otevřené narážky a vtipy působily, že kostel často bouřil smíchem  a výklad některých biblických událostí a jejich srovnávání se současností se často podobal spíše výstupům Felixe Holzmanna. Na některé módní kazatele se zkrátka chodilo podobně, jako se dnes chodí do divadla na Bartošku, Trojana nebo Kaisera.

Pokud si tedy Hus stěžuje, že je pronásledován za svou kritiku církve, nemluví pravdu. Ještě před odjezdem do Kostnice kazatel Beneš z Ostroměře odmítá Husovo tvrzení, že byl odsouzen pro kázání o hříšném kněžstvu a připomíná mu, že se to stalo pro jeho obhajobu odsouzeného heretika Wycliffa. Stejnou výtku adresuje Husovi i jiný jeho kolega, kazatel Ondřej z Brodu. Nemohu se zde nezmínit o tom, že Ondřej , ač v české historické literatuře vykreslován jako fanatický nepřítel Husův a mefistofelský intrikán bojující bez oddechu za Husovo upálení, byl ve skutečnosti sám exkomunikován za to, že se s Husem stýkal i v době klatby.

Pokračování příště