Bitva na Vítkově patří k nejslavnějším českým mýtům a je pěkným obrazem toho, jak vojensky bezvýznamné střetnutí bez vítěze v pozdějším romantickém podání postupně nabobtná do sebeoslavné legendy.
Legendy o vítězství hrstky hrdinů nad statisícovým vojskem nepřítele.
Chceme-li vyprávět příběh jedné z nejslavnějších bitev českých dějin, musíme začít od smyslu celého Žižkova podniku opevnění strmého kopce jen pár set metrů za hradbami Prahy. V historické literatuře je už od dob Palackého do omrzení opakováno, že předsunutý oddíl na Vítkově hoře měl zabránit blokádě Prahy a zajistit volnou cestu k zásobování města. Žádný z historiků se ovšem neobtěžoval vysvětlit, jak by hrstka zbrojnošů uzavřených v pevnůstce za trojím příkopem, mohla zajistit volnou cestu kdesi v Karlíně nebo na Vinohradech, pokud by se je Zikmundovi velitelé rozhodli skutečně zablokovat. A bylo by to snadné - asi nejelegantnější by bylo odříznout cesty k Praze i do Žižkovy tvrze zároveň někde v oblasti dnešních křižovatek Palmovka a Na Ohradě. Vzhledem k tomu, že Zikmundova armáda držela již Vyšehrad a celý protější břeh Vltavy od Smíchova přes Malou Stranu a Letnou až po Holešovice a Libeň, nebylo by zablokování zbývajících přístupových cest obtížné.
Zikmund ovšem nic takového neměl v úmyslu, zásobování Prahy nechal volné prostě proto, že vyhladovění města nebylo reálné. Obléhání bylo zahájeno ve žních a dobové prameny uvádějí, že Praha byla dostatečně předzásobena vším kromě soli.
A proč tedy Žižka budoval tvrz na Vítkově ? Důvod byl taktický - úkolem posádky bylo vpadnout Zikmundovým vojákům do zad v případě útoku na městské hradby. V dosahu pár set metrů od pevnůstky byl až 1 kilometr hradeb a nejméně tři městské brány, Špitálská / dnešní křižovatka Na Florenci/, Horská /křižovatka U Bulhara/ a Koňská /dnes Národní muzeum/. Vpadnutí do zad Zikmundovým oddílům ve chvíli útoku na hradby mohlo být a asi by i bylo fatální.
A obdobně byla na oplátku chráněna i Žižkova posádka - ve chvíli útoku míšeňského oddílu na hoře Vítkov vyjel z města Žižkovi na pomoc oddíl Pražanů a napadl útočící jednotky z boku /viz plánek/. Mimochodem právě v důsledku tohoto útoku na levé křídlo došlo k zakolísání míšeňských a k pádu mnoha jezdců ze strmého svahu nad dnešním Karlínem. Právě tyto pády byly příčinou většiny úmrtí a zranění.
Ale začněme od počátku, neboť střetnutí na Vítkově bylo jen závěrečnou epizodou v třídenních střetech obou nepřátelských táborů.
Nešťastnou předehrou bitvy byl o dva dny dříve pokus Pražanů o noční útok na Zikmundovy oddíly utábořené na smíchovské straně Vltavy. V pátek 12. července v noci se husitští ozbrojenci na mnoha lodích přeplavili přes řeku a přepadli zde tábořící uherskou jízdu. Útok ovšem skončil katastrofou, zkušení žoldnéři se rychle zformovali a v následné řeži 40 husitů padlo. Šestnáct útočníků bylo zajato a druhý den upáleno před zraky Pražanů, bezmocně přihlížejících z protějšího břehu. Při chaotickém úprku z bojiště se navíc několik lodí převrátilo a část útočníků utonula. Pokud markrabě míšeňský píše den po bitce vévodovi bavorskému o 100 padlých Pražanech, má tím na mysli jistě celkový počet včetně utopených.
V sobotu 13. července přebrodilo několik oddílů Zikmundovy armády řeku z Holešovic na Špitálské pole /dnešní Karlín/. Je s podivem, že městská brána v oblasti dnešní křižovatky Na Florenci zůstala i poté otevřená ! Přesto křižáci nezaútočili, ale různě manévrovali na karlínské pláni, snad aby sondovali reakci Pražanů. A dočkali se.....
Z brány skutečně vyrazilo několik set bojechtivých měšťanů, kteří bez vědomí a souhlasu svých hejtmanů zaútočili na zdánlivě bezcílně popojíždějící Zikmundovy žoldnéře. Odplata přišla vzápětí. Podobně jako předchozího dne se i tentokrát oddíly bleskově zformovaly a zaútočily. Jen rychlý výjezd pražské zbrojné posádky zachránil prchající měšťany před krvavým debaklem. I tak zůstalo před Špitálskou bránou několik desítek mrtvých Pražanů.
V den bitvy na Vítkově byla neděle - dopoledne probíhaly v obou táborech bohoslužby a ještě po poledni se zdálo, že ten den se bojovat nebude. Pak ale nastal v Zikmundově táboře pohyb a několik tisíc jezdců míšeňského markraběte Heinricha von Isenburg sjelo z Letné do Holešovic. Přebrodili Vltavu a na karlínských loukách se rozdělili - většina zaujala postavení na Špitálském poli a menší část několika set mužů vyjela do míst dnešní křižovatky Na Ohradě. Zde na východním okraji žižkovského hřbetu se oddíl seřadil do útočné formace.
Dokončení příště.
