- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Duchcovský viadukt vstoupil do historie 4. února 1931, kdy četníci střelbou rozehnali demonstraci proti hladu. Na místě tehdy zůstali čtyři mrtví a čtyři další lidé byli postřeleni. O tomto masakru jsme se my, dříve narození, učili ve škole a byl nám dáván za příklad nelidskosti kapitalistického režimu.
O střelbě do lidí při demonstracích v srpnu 1969 se ani nepsalo v tehdejším tisku, ani se o ní neučilo ve školách. Byla to událost, která se jakoby neudála. O co šlo? Při prvním výročí okupace Československa spontánně vyšly do ulic ve velkých městech tisíce lidí. Proti nim se z propagandistických důvodů nemohli postavit sovětští vojáci, ale přikázáno to dostaly Lidové milice, Veřejná bezpečnost a armáda. Výsledkem nerovného bratrovražedného souboje bylo pět mrtvých a nejméně 23 postřelených, většinou mladých lidí. V Brně byli zastřeleni 18letá Dana Muzikářová a 27letý Stanislav Valehrach, v Praze 18letý František Kohout, 19letý Vladimír Kruba a teprve 14letý Bohumil Siřínek. Smrt těchto mladých lidí mají povětšinou na svědomí příslušníci Lidových milicí, ozbrojených jednotek Komunistické strany Československa. Ano, ti, o kterých dnes mnozí prohlašují, že to byli "neškodní a usměvaví strejdové v uniformách".
Nevím, jestli se o duchcovském viaduktu (myslím, že se dokonce psával s velkým D) učí děti ve školách dodnes. Nevím ani, jestli a v jaké šíři se učí o událostech roku 1969. Ale jsem přesvědčen, že zatímco prvorepublikové dělnické bouře jsou součásti historického povědomí našeho národa, tak události spojené s komunistickým režimem (a s normalizací zvlášť) ještě zažitou součástí naší historie nejsou. Mezery, které ve vnímání národní historie způsobilo padesátileté období totality, se budou zacelovat hodně dlouho. A sentimentální pojetí našich dějin z dob obrozeneckých snad už ani pozměnit nelze.
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!