Jak se nebát zpoždění letadla - část třetí

Tentokrát se podíváme, jak vypadá přestup na letadlo v zasněženém Istanbulu, a také na to, co vám může způsobit mírný větřík v Teheránu.

Istanbul

Na novém moderním letišti Istanbul Havalimani jsem byl v posledních letech dvakrát; jednou jsem přes něj pokračoval na zajímavou služební cestu do Teheránu a jednou na úžasnou bridž/golfovou dovolenou na Tureckou Riviéru do Beleku. Cesta, o které píši zde, se ale odehrála pár let nazpět a z letadla z Ankary na letadlo do Prahy jsem přestupoval ještě na starém letišti Atatürk Havalimani (do Ankary jsem musel služebně a z Prahy tam napřímo neletělo nic). Bylo by asi hodně zajímavé, jak by se vše událo, kdyby to proběhlo už na letišti novém.

Kromě nepříjemně brzkého budíčku probíhala cesta zpět z Ankary v pohodě. Turecká paní mi sice vnutila místo u okénka (někdy kolem pětačtyřiceti let věku jsem systémově od „prosím okénko“ přešel k „prosím uličku“, protože pohledy ven deset kilometrů dolů jsou v podstatě pořád stejné a většinou vidíte jenom mraky, ale možnost protáhnout si nohy a jít na toaletu kdy chcete, aniž byste museli budit dva spolucestující, je k nezaplacení), ale nakonec jsem ji za to při přistání v Istanbulu pochválil. Bylo časné únorové ráno a z letadla byl nádherný pohled – celé město, všechny mešity a výškové budovy – to všechno pode mnou bylo pokryté pěticentimetrovou vrstvičkou sněhu a pěkně bílé (na rozdíl od Ankary, která leží v solidní nadmořské výšce a sníh a mráz je tam běžný, jde u Istanbulu o něco zcela výjimečného, jak jsem ostatně měl  možnost se brzy přesvědčit).

Po přistání jsme pokračovali na transfer, který měl být rutinní záležitostí (jakmile začnete létat přes oceán, rychle vám jakékoli letiště v Evropě začne připadat za humny a v naší civilizované Evropské unii neočekáváte problém). Po vchodu do budovy se ale objevil první příznak událostí příštích – velká tabule s odlety, která obvykle velice fádně nabízí v osmdesáti až devadesáti procentech dychtivým cestujícím zelené „check-in“ nebo „boarding“, zatímco pro nešťastníky, kteří letadlo zmeškali, je určené oranžové „gate closed“, vypadala úplně jinak – poctivých patnáct procent bylo, jak se sluší a patří, zelených nebo oranžových, ale osmdesát procent bylo zaplněno červeným „flight cancelled“ (let zrušen) a na pár řádcích včetně „Prague“, obklopených těmi červenými, nebylo vůbec nic.

Pod tabuli jsme dorazili někdy kolem osmé a let do Prahy byl plánovaný na půl desátou, takže jsem tam následující hodinu nervózně zevloval a po očku s obavami čekal na popravčí verdikt, zatímco červená okénka přibývala a Praha pořád nic. Těsně po deváté jsem ale nevěřil svým očím – vedle Prague, která střídavě problikávala s „Práha“, se skutečně objevila zelená barva a mohli jsme do letadla! Brána na boarding byla hned vedle (na novém letišti by to tak jednoduché nebylo) a za necelých deset minut jsme si už zapínali pásy a poslouchali bezpečnostní instrukce. Jen několik škarohlídů od narození se stále ještě tvářilo nervózně a upozorňovalo na to, že za okénky se na letištní plochu stále ještě snášejí sněhové vločky, ale nikdo je neposlouchal. Jejich hlasy postupně utichly, bezpečnostní instrukce skončily a v letadle se rozhostilo ticho, které mě po tom vypětí téměř uspalo.

Když jsem se po nějakém čase začal probírat z polospánku, překvapilo mne, jak tiše letadlo letí a ještě to chvíli trvalo, než mi došlo, že stále stojíme na letišti u stojánky a nepohnuli jsme se ani o metr. A první co jsem uviděl, když jsem otevřel oči, byly sněhové vločky, které stále padaly, a nějakého letištního zřízence, který se pokoušel malou lopatkou odhrabávat sníh od kola sousedního letadla, které bylo větší než on sám. A pak také letušku, která nakráčela do kabiny a sdělila nám, že si budeme muset ještě na chvíli vystoupit a veškeré další instrukce nám sdělí pozemní personál, který se o nás o všech stránkách postará. Vzali jsme si naše příruční zavazadla (velký kufr jsem neměl, což se pro další vývoj událostí ukázalo jako velká výhoda) a vyšli z letadla do úzké zamlklé chodbičky (nikomu nebylo moc do řeči). Chodbička se zalomila o devadesát stupňů do letištní haly a tam začalo inferno.

Z pozdějších zpráv vyplynulo, že ten den bylo na letišti Istanbul Havalimani zrušeno něco přes tři sta letů. Většinou šlo o velká letadla a i kdybyste počítali jen sto lidí na letadlo, což je velice přízemní odhad, dá vám to třicet tisíc lidí, takže si umíte nebo spíše neumíte představit, jak to tam vypadalo. Ne, že byste neměli co dělat, ale vaše celodenní činnost je ubíjejícím způsobem monotónní – stojíte se stovkami až tisíci lidí ve frontě na něco, co na jejím konci je nebo není, a pokud to tam je, tak to tam za chvíli být nemusí. V zásadě máte čtyři úkoly:

• vystát frontu na razítko do pasu, které vás pošle z transferu zpět do Turecka, a když budete mít velké štěstí, tak do hotelu, který pro vás na noc sežene letecká společnost;
• vystát frontu na voucher na lůžko v hotelu, který buď bude nebo nebude, a i když bude, můžete se k němu dostat tak pozdě v noci, že už je vám v podstatě na nic;
• vystát další frontu na voucher na lístek na dopravní prostředek, který vás dopraví do hotelu;
• vystát finální frontu na letenku na některé z dalších letadel, kde se najde pro vás místo, přitom je třeba počítat s nejméně jedním, spíše ale tak třemi přestupy, protože dopravit mimo plán do světa třicet tisíc lidí není zrovna jednoduché.

Musím říci, že pro turecký personál mám jen slova chvály, protože se jim jakž takž podařilo situaci stabilizovat a aspoň zdánlivě omezit zmatek během několika hodin (za domácí úkol si můžete spočítat, kolik hystericky nezvladatelných cestujících bylo na letišti, pokud takoví tvoří 3% lidské populace). Takže jsem ve stavu totálního chaosu řešil pouze úkol první a postupně se přesunul, na základě protichůdných informací, do tří front na razítko v pasu, z nichž každá měla být ta pravá. Po třech hodinách a třech frontách se objevil zřízenec v modrém stejnokroji, který nabídl pomoc a vybral ode mne a dalších asi padesáti lidí kolem pasy s tím, že nám razítko „za chvíli“ donese. Ano, na chvíli se vám uleví a máte radost, že se o vás někdo postará, ale pak vám dojde, že v tom obrovském davu vás i při nejlepších úmyslech nemusí najít a právě jste učinili zásadní krok k problémům ještě mnohem větším.

V daném okamžiku jsem měl v podstatě dvě možnosti a ani jedna se mi moc nelíbila – buď nadále vyčkávat na místě a spoléhat, že krojovaný Turek nás najde, anebo se vydat skrze davy směrem, kde zmizel můj pas. Zvolil jsem tu druhou a po pár desítkách těžce vybojovaných metrů narazil na bizarní obrázek - patnáctimetrový pult se sedmi obrovskými hromadami pasů ze všech koutů světa, ze druhé strany bez jakékoli další kontroly razítkovanými čtyřmi celníky. V této chvíli už bylo zcela jasné, že svůj pas nikdy neuvidím, ale stejně mi nezbývalo nic jiného, než se vrátit tam, kde jsem ho měl dostat zpět. A jako ten den po několikáté se stalo něco neuvěřitelného – za dalších pět minut se objevil krojovaný Turek s mým pasem!! Mission 1 accomplished!

Vzhledem k postupné stabilizaci situace fronta na hotel už nebyla neuspořádaným shlukem lidí, ale měla jakýs takýs tvar, který se táhl mezi obchody bezcelní zóny přes celou letištní budovu, kde se točil o devadesát stupňů a protáhl  o dalších sto metrů. Po dalších dvou hodinách čekání, kdy jsem se nacházel zhruba za první třetinou fronty, jsem zaslechl někde za sebou češtinu a jak se ukázalo, byla to věc pro další vývoj událostí naprosto klíčová. Fronta se v příštích minutách posouvala neměnným pomalým tempem stále dál, ale čeština se kupodivu blížila a brzy jsem měl tu možnost se seznámit se čtyřmi středoškolskými profesorkami ze Slaného, které se rozhodly si „jarní“ prázdniny zpříjemnit výletem na Srí Lanku, a jejich náhodným souputníkem. Celé skupince tvrdě velela robustní čtyřicátnice ve výtečné fyzické a především mentální kondici a s neuvěřitelným drive, ve které jsem brzy objevil svého strážného anděla. Jelikož se paní pohybovala nějakým záhadným způsobem dvakrát rychleji než zbytek fronty, brzy mi, ale i zbytku skupinky, od kterého vybrala pasy, zmizela vepředu a když jsem se k ní znovu přiblížil v místě, kde se fronta ohýbala, učinil jsem klíčové rozhodnutí, s prosíkem jí hodil svůj pas předtím, než mi definitivně zmizela v davu, a změnil svou účast ve frontě na ryze symbolickou. Za třičtvrtě hodiny byla paní zpět se šesti pasy a šesti vouchery na ubytování v hotelu, jeden pokoj pro čtyři učitelská děvčata a jeden pro chlapskou část skupinky (jež se nějak extra chlapsky neprojevila). Mission 2 accomplished!

Třetí úkol, sehnat odvoz do hotelu, probíhal v mnohem kratší době, ale byl rovněž technicky poměrně náročný. V další části letištní haly ve shluku několika set lidí bylo instalováno několik stolků, na které postupně vylézali řidiči autobusů a turecky přes nervózní hlučící davy vykřikovali a komolili příjmení cestujících, které měli za úkol odvézt na nocleh. Tady jsme na to už ale byli dva a nijak nezaváhali, a někdy kolem osmé se ubytovali ve slušném hotelu, který byl po celém dnu stráveném v letištním masakru hotovým rájem. Mission 3 accomplished.

Ráno nás podle plánu odvezli zpět na letiště a tam na nás čekal úkol nejtěžší - dostat se do jakéhokoli letadla směrem do Prahy, na Prahu nebo případně i směrem zcela jiným nebo úplně opačným (nakonec, země je kulatá, že). Protože se ale opět objevil razantní strážný Anděl ze Slaného, kterého jsme všichni přívítali aplausem, stal se z nejtěžšího úkolu ten nejlehčí. Paní učitelka od nás všech prostě vybrala pasy, ponechala nás v několika set metrové frontě, kamsi se ztratila a za půl hodiny se vrátila s letenkami na letadlo, které za další čtvrt hodiny odstartovalo. Takhle nějak si představuji boží zázrak! Mimochodem, toto se celé odehrálo ve čtvrtek a kolega z firmy, který se shodou okolností ocitl ve stejné situaci na stejném místě, dorazil domů do Čech v sobotu…

Ponaučení 11. Když už sedíte v letadle a rolujete na ranway, ještě to neznamená, že v danou chvíli nebo v daný den odletíte.

Ponaučení 12. Do letištní haly se vejde opravdu hodně cestujících.

Ponaučení 13. Vaším andělem strážným se může stát středoškolská profesorka ze Slaného.

Teherán

Přes letiště v Teheránu jsem nakonec také jednou sloužebně cestoval, ale příhoda, kterou zde budu popisovat, se udála o pár let dříve a jde o jediný příběh z cyklu „Jak se nebát zmeškat letadlo“ z mého blogu, který se nestal přímo mně, ale kolegovi.

Skoro devítimilionový Teherán má, tak jako řada jiných velkých metropolí, více letišť. Mezinárodní letiště imáma Chomejního spojuje Írán s městy ve více než třiceti zemích a je vcelku standardním středně velkým letištěm, které ničím moc nepřekvapí, když už jsme si na burky všichni zvykli. Letiště Mehrabád je v současnosti určeno převážně pro domácí lety a vypadá podle toho. Nástup do letadla je zde často organizován velice jednoduše – po pokynu cestujícím k nástupu v perštině se otevřou dveře ven na letištní plochu a vy si pěkně po svých dokráčíte do letadla i s tím, co máte právě v ruce.

Mého kolegu, pro kterého to byla první cesta do Íránu a tedy v řadě ohledů exotický zážitek, vyprovázel na cestu vnitrostátním letadlem na pobřeží Perského zálivu íránský partner. Na kratší cestu měl s sebou již odbavený kolega pouze osmikilové příruční zavazadlo - kufřík o maximální přípustné velikosti a tašku s notebookem. Těsně před odletem, při nezávazném rozhovoru o všem možném, íránský partner několikrát při hlášení letištního rozhlasu zpozorněl, udiveně kroutil hlavou a nakonec kolegu upozornil, že se mu zdá, že vyvolávají jeho zkomolené jméno (kolegovo příjmení, kde se objevuje skupina hlásek „trt“ je pro Íránce, a nejen pro ně, nepřekonatelný jazykolam). Po pár dalších minutách a několika hlášeních už jistá podobnost naskočila i kolegovi a tak popadl kufřík a notebook a rozběhl se k příslušné přepážce, protože od jeho letadla stojícího venku na ploše už odjely všechny servisní vozy a letištní brána se měla otevřít každou minutu.

Jak se tak kolega po krátkém, nicméně vyčerpávajícím sprintu blížil k přepážce, viděl stále zřetelněji a se stále větším úžasem, že íránský úředník s turbanem na hlavě mává opravdu na něj, a když doběhl až k němu, poznal proč – v pasu, který držel íránec v jedné ruce, byla jeho fotka, a palubní karta, kterou měl v ruce druhé, patřila také k němu. Jelikož současně koutkem oka zahlédl, že se otevírají dveře na letištní plochu pro nástup k letadlu, na nějaké sáhodlouhé vysvětlování nezbyl čas – do ruky, ve které měl notebook popadl pas, palubní kartu strčil do pusy, rozeběhl se zpět, aniž by stačil poděkovat, a proběhl s malou ztrátou jako poslední dveřmi, které se za ním okamžitě zatáhly.

Hned za dveřmi, v ostrém poledním slunci na betonové ploše íránský voják se samopalem kontroloval palubní karty. Kolega se pustil na zem kufřík a sáhl po své, ale ouha – otevřel ústa příliš brzy, poryv svěžího větříku na rozsáhlém prostranství mu ji okamžitě ukradl mimo dosah a další malý větrný vír ji sfoukl nad úzký vodní kanálek, kde sebou neobratně zatřepala, propadla kolem sítka a zaplula kamsi dolů do tmy. Íránský voják se v reakci napřímil, rozhlédl, posunul si samopal z ramene na loket, změřil si kolegu pobaveným pohledem, vzal samopal do rukou, a zatvářil se tak, že se kolega pomalu loučil se životem.

Po chvilce přemýšlení si voják ale samopal opřel o nohu a  zašátral v náprsní kapse, ze které vytáhl íránskou propisovačku a bloček očíslovaných papírků, které v Čechách používají šatnářky v divadle. Papírek s číslem 714 odtrhnul, načmáral na něj něco zcela nečitelnou perštinou, podal ho kolegovi a ukázal na letadlo. Jak se ukázalo, kolega právě obdržel náhradní palubní kartu, se kterou pak bez problémů docestoval do cíle.

Ponaučení 14: Nikdy si svoji palubní kartu nedávejte do pusy!.

Ponaučení 15: Mějte svůj pas na letišti neustále pod kontrolou!

Ponaučení 16: Každý íránský voják není zlý.

V příští, závěrečné, části článku se už nikam daleko raději  nevydáme a navštívíme letiště v Bruselu a letiště Šeremetěvo v Moskvě.