Jak se nebát vystupovat na velké konferenci - část třetí: Příklady z praxe

Závěrečná část "konferenčního triptychu" se pokusí demonstrovat některé záludnosti účasti na konferenci na příkladech. Podotýkám, že všechny dále uvedené příhody se skutečně staly víceméně tak, jak jsou popisovány.

V prvním ze dvou předchozích článků na blogu na toto téma jsme jsme popsali a rozebrali různé role, které vás mohou potkat při účasti na velké konferenci. Ve druhém článku jsme se podrobně věnovali zajímavé postavě troublemakera. Závěrečná část se pokusí demonstrovat některé záludnosti účasti na konferenci na příkladech. Podotýkám, že všechny dále uvedené příhody se skutečně staly víceméně tak, jak jsou popisovány.

Příhoda 1 – nástrahy lokálního transportu

Protože každá konference má sice několik desítek až stovek účastníků, ale také nutně několik nebo několik desítek pořadatelů, je logické, že se čas od času dostanete i vy do této speciální role na druhé straně barikády, v předchozích článcích na blogu nezmíněné. Role pořadatele konference by si samostatný článek ostatně zasloužila, ale prozatím dokumentujme její úskalí pouze na jednom krátkém příběhu z praxe.

Na úvod poznamenejme, že, alespoň v mém oboru, není role pořadatele konference bojem o život jako v dávnější socialistické minulosti, kdy jakékoli nepohodlí přibyvších sovětských expertů bylo vysoce negativně politicky hodnoceno a mohlo znamenat zásek do kariéry. Podotýkám, že sovětští experti za to nemohli, ti byli dílem oslněni naším semizápadním životním standardem a dílem hned první večer unaveni, ale naplněni respektem v tradičním derby souboji vodka kontra pivo, a stěžovat si by je vůbec nenapadlo. Horší to bylo s připosraženými angažovanými patolízalskými čecháčky, kteří vám (a někdy i Rusům, každému jinak) dokázali pěkně zatopit.

Polistopadová realita však zcela rozmetala tradiční směry vzdušných proudů příchozích expertů a silný koncentrovaný šeremetěvský proud z východu nahradila mnohem rozptýlenějšími větry západními, severními a jižními. Po pár letech se zmírnil tlak na pořadatele akcí, protože všichni zjistili, že západní odborníci jsou dosti tolerantní také-jenom-lidé a pokud vidí, že se v podmínkách nedokonalé české reality snažíte, dokážou leccos odpustit. Navíc se během těch let v naší zemi turistické a organizační služby zásadně změnily k lepšímu a někdy dosáhly i západního standardu. Jak se ale vícekrát ukázalo, nikdy nevíte, co se může přihodit.

Když už se to role spoluorganizátora dostanete, nemůžete si moc vybírat a děláte to, co je potřeba. A tak jsem byl vyslán na pražské letiště, abych do místa konference dovezl autem dva její účastníky z Kanady, ze kterých se nakonec vyklubal sympatický manželský pár poprvé přicestovavší do Čech. Hosté přiletěli včas, naložil jsem je bez problémů a vydal se napříč Prahou směrem na magistrálu netuše, že Kanaďanům nachystám zážitek z cestování, který si po celý život vybaví, když se jich někdo zeptá na první kontakt s českou realitou.

K neobvyklé situaci došlo na světelné křižovatce na čtyřproudé Veletržní ulici směrem od Letné, kde jsem se na poslední chvíli musel rozhodnout, zda pojedu rovně jedním ze dvou pravých pruhů anebo raději zahnu doleva k výstavišti jedním ze dvou levých pruhů s přikázaným směrem vlevo. Asi třicet metrů před křižovatkou jsem ve vnějším pravém pruhu při dojíždění na červenou vyhodil blinkr s cílem projet křižovatku doleva, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel a skončil v pruhu, kde jsem byl. A tak jako vždycky, když se na silnici rozhodnete nějak a pak nakonec jinak, nedopadlo to dobře.

Za námi zvysoka zakvílely brzdy a vlevo vedle nás trhaně doskákala bílá skříňová dodávka. Z dodávky se vysoukal zamračený udělaný vousatý řidič a po marném pokusu otevřít zvenku naši zamčenou škodovku se ke mně zleva naklonil a přes okénko, které jsem spontánně raději téměř zavřel, hlubokým hlasem zahučel: „Podívej se, ty debile, co jsi způsobil!“ A otevřel posuvné dveře dodávky, kde se nám všem naskytl smutný pohled a i Kanaďané, kteří doposud vzhledem k minimální znalosti češtiny nebyli tak docela v obraze, se do něj rychle dostali.

Celý vnitřní prostor dodávky vyplňovaly rozbité několikalitrové sklenice, ze kterých stále dál a dál vypadávaly na hromadu kusy na kyselo naloženého zelí. Vyexcitovaný řidič dodávky, který evidentně ztratil pojem o čase, se bez ohledu na barvu semaforu a auta kolem opřel jednou rukou o naše auto a volnou druhou rukou začal nabírat z podlahy dodávky nahromaděné zelí a házet ho směrem k nám. Sice si vůbec nepamatuji, jaká byla reakce těch všech za námi a vedle nás, ale vím, že jsme na křižovatce strávili několik minut – já ve stádiu zoufalého přemýšlení, jak tahle nádhera asi bude pokračovat a co budu dělat, zatímco oba Kanaďané s očima navrch hlavy napřed pobaveně a pak už rozpačitě sledovali ukázku speciálního druhu komunikace z české kotliny a hromadící se zelí na oknech a boku našeho auta.

Po dvou zelených a dvou červených intervalech na semaforu chlapík bez jediného slova zatáhl dveře na dodávce a odjel s hromadou rozbitých sklenic a zbytkem zelí. My pokračovali v cestě a během půl hodiny do cíle v autě také nepadlo ani slovo. Na druhý den jsem ale při příchodu do konferenční místnosti z upřených pohledů všech zahraničních hostů z desíti zemí ze čtyř světadílů zjistil, že se Kanaďané o svůj zážitek u snídaně důkladně podělili.

Za další dva dny mi z Oddělení mezinárodních vztahů, kde odkud jsem měl půjčené auto, volali, co jsem to s ním proboha dělal, protože uvnitř našli asi čtvrt kila zelí. A jelikož moje historka vešla ve firmě ve všeobecnou známost, byla mými hodnými kolegy propojena s jinou příhodou, kdy jsem na silnici u Kralic v nepříjemné zatáčce při příliš razantní jízdě zabil najednou pět divokých kachen. Kachnu a zelí jsem si prý už domů dovezl, jen ty knedlíky mi ještě scházejí. A naštěstí scházejí doposud.

Příhoda 2 – Nástrahy představování

Následující příhoda byla během těch mnoha let od doby, kdy se přihodila, již značně zpopularizována v širokém okruhu známých (jak sami uvídíte, je docela fotogenická). Jelikož jsem se ale prozatím nikomu z nich nepochlubil, že se už více než měsíc snažím psát blog, mohla by si snad najít nové publikum, které ji ještě nezná a které zaujme.

Jeviště, kde se příhoda odehrála, nebylo, naštěstí pro jejího hlavního aktéra, jak rychle uvidíte, žádnou rozsáhlou scénou z Národního divadla, ale malým komorním divadlem pro konferenci o zhruba dvaceti lidech, organizovanou navíc v mateřské firmě, v hezké zasedačce pár stovek metrů od kanceláře, ve které jsem později strávil většinu svého odborného života. Na rozdíl od konference velké, kde se na počátku každý z pěti set účastníků asi jen stěží může představit ostatním, si kulatý, popřípadě hranatý, ale v zásadě jeden stůl o něco podobného přímo říká. A tak každý povstane a řekne dvě tři věty o sobě. Situace v zásadě jednoduchá a bezpečná, protože představení se na jazykové škole probírá snad v úplně první vyučovací hodině.

Přestože je to vzhledem k charakteru výchozí situace vlastně zbytečné a každý to ví, kromě jména se obvykle ostatním snažíte sdělit, kde pracujete a co tam děláte. Typická jednoduchá fráze v angličtině zní: „I am a member of the department X in the company Y“ („jsem členem oddělení X ve firmě Y“). Tímhle každý tak nějak začíná a ti zběhlejší si dovolí drobné variace, aby to celé nebylo jako přes kopírák.

O něco podobného se chtěl pokusit i kolega, na kterého přišla řada po představení vedoucího našeho oddělení, jež proběhlo standardní uvozovací klauzulí (všechna jména jsem z dále zřejmých důvodů pozměnil): „My name is Pavel Novák, I am the head of department XYZ“ („Jmenuji se Pavel Novák a jsem vedoucím oddělení XYZ“). Kolega, který asi neměl svého vedoucího právě v lásce a podvědomě cítil, že by byl určitě vedoucím z mnoha stránek lepším, odmítl pokračovat v představení zcela bezpečným způsobem a pokusil se o drobnou variaci takto „My name is Jiří Nový and I am not the head of the department, I am just a member“ („Jmenuji se Jiří Nový a nejsem vedoucím, jsem pouze člen“ (oddělení)), s tím, že důraz položil na „just a member“, čímž chtěl nenápadně naznačit, že co není, může být a bylo by to k dobru všem.

Drovná nevinná změna v představování a důraz na slově „member“ vyvolala v několikahlavém angloamerickém koutku u stolu překvapivou pozornost a reakci, při které se rozšuměla již celá translantická třetina stolu. Kolega, jenž poznal, že rozpoutal něco, co přesahuje rozměry lokality naší firmy a možná i celé České republiky, se ve snaze vyjasnit a zachránit situaci vyjádřil pro jistotu ještě jednou a důrazněji „Yes, I am a member, I am really only member“. („Ano, jsem pouze členem, jsem skutečně jenom členem“), čímž dosáhl pravého opaku ve srovnání s tím, co očekával. Několik Američanů se potichu rozesmálo, dva decentně vychovaní Angličané, kteří se smích marně snažili potlačit, se zakuckali a začali se dusit, a potlačovaný smích a šum se nezadržitelně rozšířil kolem stolu několik desítek vteřin, než odezněl a představování mohlo pokračovat.

Angličtina může překvapit (podobně jako jakýkoli jiný jazyk) a když máte smůlu a chcete být kreativní, tak se prostě určitému riziku vystavujete. Konzultace s lepším slovníkem vám rychle objasní, že výraz „be member of something“, který jste možná zcela bezpečně použili už tisíckrát, znamená skutečně „být členem něčeho“, s tím, že nenápadné „of“ hraje kupodivu tu nejdůležitější roli. Když ušetříte síly, „of“ vynecháte a všechno to zkrátíte na „be member“, získá „member“ svůj další, hovorový, ale velmi dobře známý výraz jako „penis“! Doslovný překlad toho, co kolega při představování ostatním sdělil tedy zní „Jmenuji se Jiří Nový a nejsem vedoucím oddělení, jsem jenom penis“ a v reakci na první šum pak „Ano, jsem penis, jsem opravdu jenom penis“.

Možná si říkáte, jaká je ta angličtina zrádná a že v češtině podobné pasti nečíhají. Inu, pro jistotu zdůrazněte každému, kdo se česky učí, že pokud chce elegantní dámu v nejlepších letech poprosit, aby mu podržela z nějakého důvodu dveře, neměl by na slovo dveře zapomenout ani v případě, že se nacházejí metr od něj.

Příhoda 3 - Nástrahy welcome party

Jak už jsem naznačil v předchozím článku o konferencích, welcome party je specifický útvar odehrávající se na samotném počátku konference, obvykle večer před oficiálním zahájením. Nezkušení účastníci si někdy pletou welcome party s výrazem social event, respektive (official) dinner a bývají rozčarováni tím, že se občerstvení omezuje na pár talířů s jednohubkami a chlebíčky, a sekt nebo víno v množství spíše malém. Zato se ale na welcome party můžete zaregistrovat a obdržíte sborník příspěvků (proceedings), což v éře předcédečkové (o fleškách ani nemluvím) bývávala sada tří až deseti tlustých mnohasetstránkových knih s příspěvky všech účastníků, které se vám pletly celou welcome party pod nohy a pak jste je v mírně ovíněném stavu vlekli zpátky do hotelu, kde jste byli ubytovaní.

V tomto případě se jednalo o opravdu velkou konferenci o mnoha stech účastnících organizovanou za letního počasí v luxusním hotelu v rozpálených ulicích Berlína. Jelikož Berlín se pro Pražáky nachází opravdu doslova za rohem, cestovali jsme pochopitelně autem a kolem čtvrté odpoledne se ubytovali v malém hotýlku na dvorku postaršího činžáku v ulici nikoho, odkud to do místa konference, hotelu minimálně o tři hvězdičky bohatšího, mělo být tak půl hodiny pěšky diagonálně křížem krážem přes sídliště, parčíky a několik bulvárů.

A protože welcome party začínala právě tak nějak za půl hodiny, hned jsme se tam vydali. Po cestě jsme si z občasného řevu z okolních domů připomněli, že právě probíhá mistrovství světa ve fotbale a že i Němci se umějí u fotbalu pěkně rozvášnit. Vlastně to nebyl špatný nápad, zůstat na hotelu a koukat se na fotbal, a měl jsem zůstat u něj.

Welcome party vypadala přesně tak, jak jsme očekávali. Pár napůl sežraných táců s jednohubkami, jakýsi, asi hodně kvalitní, sekt, který vinný laik jako já neměl šanci ocenit, koberec posypaný drobky, osamělá nepříliš atraktivní německá sekretářka za registračním stolkem (i když za pár dní, ve druhé půlce konference, jsme ji již jako sexuálně vyhladovělí viděli jinak), příjemný chládek díky klimatizaci a rostoucí cvrkot, tak jak přicházeli další a další účastníci. Porce proceedings v tomto případě zahrnovala šest těžkých knih se zlatavě popsanými hřbety, z nichž každá o rozsahu šest až osm set stránek vážila tak nějak kilo a půl. A pak se také konečně objevilo něco, na co bych v době současné zareagoval slovem „Respekt!“, které ale takto osamělé před těmi mnoha lety jako zkratku pro vyjádření obdivu ještě nikdo nepoužíval.

Pořadatelé konference, kteří se zřejmě zapomněli informovat, že na konferenci se dostaví i odborníci z Čech, se předvedli oproti všem zvyklostem a do jednoho z rohů welcome party sálu instalovali nechráněnou pípu, kde si každý mohl natočit po třetince vynikajícího vychlazeného, velmi silného piva. Bylo zajímavé sledovat, jak se ve vztahu k tomuto artefaktu projevují národní charaktery. Zatímco Francouzi ostentativně pípu ignorovali a usrkávali svůj zteplalý sekt a Angličané chodili decentně na jedno dvě dost, nevytrénovaní Američani, vychovaní k neopatrnosti svým plechovkovým Budweisserem, to evidentně podceňovali a brzy měli problém umístit ústí pípy do sklenice. Zato moji kolegové Češi v této slabé konkurenci jednoznačně přesvědčovali o kvalitách a napřed méně a později více okatě pili jako Švejk jedno pivo za druhým.

Páté pivo, zkonzumované v tom německém horku během necelé hodiny a půl (nesuďte mne příliš přísně, byly to jenom třetinky!), mělo překvapující účinek – připomnělo mi, že se někde v místnosti válí moje taška s přidělenými proceedings. Protože to byla evidentně od Pánaboha poslední výstraha a hrozilo, že tašku už nikdy nenajdu a o proceedings přijdu, rozhodl jsem se po jejím nalezení pod zadkem nějakého seveřana, který s pivem bojoval také jako chlap s chlapem, že raději změním lokál, odeberu se do hotýlku a podívám se na kousek fotbalu. Vzal jsem proceedings a v příjemné náladě se vydal krásným, milým, něžným Berlínem zpět.

Když jsem ušel asi tak půl kilometru, milý něžný Berlín mě začal zahřívat, taška s proceedings řezala do prstů a odhodlání polevilo, protože jsem dostal chuť na šesté pivo. Otočil jsem se zpět, ale brzy jsem zjistil, že do pivní welcome oázy netrefím a téměř ve stejném okamžiku i to, že nemám naprosto žádnou představu, jak trefit do hotýlku a navíc ani nevím, jak se naše útočiště jmenuje. Do hotýlku jsme přijeli všichni společně, společně odešli a tak nějak mne nenapadlo, že bych se měl starat o to, kde vlastně jsem a kudy jdeme.

Vydal jsem se nazdařbůh na severovýchod, protože tam mi alespoň nepražilo slunce do obličeje a šance, že trefím na svůj nebo konferenční hotel, byla úplně stejná jako u všech ostatních směrů. Po chvilce jsem si všiml zaparkovaného taxíku a mladého řidiče v něm a mé akcie se vydaly strmě vzhůru. Sympatický kluk taxikář otevřel dveře a zeptal se něco německy, asi tak nějak, kam že to bude. To v dané chvíli vygenerovalo hned dva problémy najednou. Za prvé, jak se rychle potvrdilo, byl efektivní průnik naší jazykové výbavy prázdný – taxikář uměl německy, slušně i francouzsky a něco španělsky a italsky, bohužel ale neznal až na pár frází nic anglicky a dokonce si dovolil neumět ani česky, slovensky, rusky, polsky nebo chorvatsky. Druhý problém byl asi ještě horší – ani slušný a schopný taxikář není běžně připraven na situaci, že chcete odvézt do hotelu, o kterém nevíte, jak se jmenuje a kde je.

Po chvilce mi ale došlo, že cesta dopředu a nakonec i do hotelu skutečně existuje, protože se mi vybavila aspoň grafika plánu této čtvrti města díky tomu, že jsem navigoval ve finální části naší cesty sem. „Do you have a map?“ (máte mapu?), zeptal jsem se taxíkáře, protože takové slovo jako mapa, jedno z nemnoha, které zní velmi podobně v češtině i v angličtině, přece musí mít zónu platnosti roztaženou přes celou Evropu, snad kromě Maďarska a Finska. Taxíkář pokrčil rameny a zatvářil se vyčítavě. „Do you have a map?“ zopakoval jsem otázku a doprovodil ji detailním vzdušným nákresem mapy, atlasu, a plánu metra v jednom. Taxikář svěsil ramena a stále nic. Byli jsme ve slepé uličce.

Asi po minutě vyčkávání ve voze zahlaholil signál z dispečingu a taxikář ožil a vzal do ruky mikrofon. Přišlo mi to prašť jako uhoď, ale zopakoval jsem svou prosbu ohledně mapy. Na druhé straně se nejprve rozhostilo ticho, ale po další chvilce tichého domlouvání se ve sluchátku konečně ozvalo pár slov, kterým jsem rozuměl a mohl jsem začít vysvětlovat situaci, v níž jsem se ocitl. Zprvu sice nebylo jasné, zda budu úspěšný, ale nakonec jsem byl požádán, abych vrátil sluchátko původnímu majiteli, který se ihned po převzetí rozzářil: „Ja, ja, das Stadtplan!!“. Stadtplan, neboli plán města, bylo to kouzelné slůvko, které orevíralo trasu zpět hotelu, kam jsme dorazili doslova za pár minut. Strávili jsme spolu skoro třičtvrtě hodiny a celá tahle legrace mě přišla na šest marek. Respekt!

Neočekávaný závěr.

Jak vidím, dopadl jsem špatně. Možná tomu nebudete věřit, ale měl jsem opravdu nachystány tři úplně jiné příhody na téma “Zkušený přednášející a femme fatale“, „Zkušený chairman a hovorný Francouz“ a konečně „Panelová diskuse v pátek odpoledne“. Tak na shledanou s nimi v některém z příštích příspěvků.