Americký západ - jak bývalo a možná ještě je (část druhá)

V předchozím příspěvku na téma „Americký západ“ jsem slíbil „pár věcí o silnicích, něco o počasí, o národních parcích a kempech v Americe a další věci“. A toto je první z několika pokračování.

V předchozím příspěvku na téma „Americký západ“ jsem slíbil „pár věcí o silnicích, něco o počasí, o národních parcích a kempech v Americe a další věci“. A protože už jsem se mezitím naučil vkládat na blog obrázky, bude to celé trochu názornější, i když se na druhé straně příspěvek k americkému západu rozpadne na více částí. Snad bude i malým zpestřením pro volné chvíle a home office čtenářů v době, kdy se nepíše o ničem jiném než o K.O. viru.

Brambory

Každý z padesáti amerických států má svůj symbol a fetiš a nemusí to být hned Socha svobody. Tak třeba v Idahu jsou to, představte si, brambory, a když poprvé uvidíte brambory z Idaha, pochopíte proč. Dospělá brambora v Idahu, jedna jako druhá, je zhruba dvakrát větší než největší brambora z české brázdy, jakou si umíte představit, a valník brambor z Idaha in natura by určitě zůstal vlhkým snem českého hospodáře, pokud by sem vážil cestu ve vhodnou roční dobu. Brambory jsou pro stát Idaho tak důležité, že mají i své vlastní muzeum, kde si můžete koupit třeba tričko nebo hrací karty s bramborami. Jen brambory samotné jsem tam v době návštěvy neviděl, ale možná to bylo tím, že byl počátek dubna a venku bylo deset centimetrů sněhu.

Jízdní pruhy

Na americké dálnici vám při orientaci v jízdních pruzích nepostačí umět počítat do dvou a výjimečně do tří jako v Čechách a třeba v Los Angeles vám k tomu nemusí stačit ani osmička. Vzhledem k velice dobrému značení a neagresivnímu stylu jízdy amerických řidičů ale máte v podstatě vždy dost času, abyste se přemístili do toho jízdního pruhu, který potřebujete. Při pohledu na obrázek je to stěží uvěřitelné, ale až na jeden případ se mi nikdy nestalo, že bych vynuceně přejel.

Sny z dětství

Čas od času si možná ještě vzpomenete na romantické okamžiky kdysi dávno u táborového ohně, doprovázené kytarou a zpěvem country hitů z vlastnoručně vyrobeného zpěvníku, třeba do nekonečna omílaného Tam u Little Bighornu. A pak, o desítky let později, zase na jednom výletě za hranice svobody po silnici amerického západu odnikud nikam, nevěříte svým očím, když se před vámi zničehonic zhmotní cedule „Little Big Horn – 3 Miles“ a ptáte se sami sebe, zda se vám to nezdá nebo zda nejde o fata morgana.

Vaším prvním filmem, na který vás vzal otec ve sedmi letech do kina, byl Vinnetou – poslední výstřel. A pak, o desítky let později, v sobotní podvečer hledáte v Montaně nocleh a v posledních paprscích slunce dotýkajícího se obzoru narazíte na pár jednoduchých stanů kempu Sleeping Wolf (Spící vlk), který má na starosti opravdová nefalšovaná statná indiánka středního věku. A v noci vaše paní chodí čůrat hned za stan, protože indiánská squaw vás upozornila na to, že koně, kteří celou noc běhají opodál, jsou divocí.

Celým vaším dětstvím a spoustou let poté prolínají reklamy na cigarety značky Marlbooro, nádherně natočené klipy z země drsných mužů na koních a bizarních skalních útvarů předcházející v kině hlavnímu programu, které vás rozeberou svou podmanivou krásou, i když trpíte chronickou bronchitidou a jste zapřisáhlým nekuřákem. A pak se, tentokrát cíleně, vydáte do Monument Valley a jste přímo tam, na filmovém plátně, zleva zprava obklopeni dvěstěmetrovými balvany a komíny vyrůstajícími z obrovské skalní základny táhnoucí se až někam za obzor.

Čtyři stopky a semafory

Podobně jako v Čechách jsou v Americe téměř všechny křižovatky vybaveny dopravními značkami jednoznačně definujícími přednost v jízdě. Na zvláště zapadlých místech takové značky někdy scházejí, ale nebojte se, nebudete zanecháni svému osudu bez náležitého dopravního značení - typická americká křižovatka bez udání přednosti v jízdě sever-jih-východ-západ je vybavena čtyřmi stopkami fungujícími zcela stejně jako stopky české, a platí zde stejná pravidla jako na křižovatce s neupřesněnou předností v jízdě v Čechách (platí to samozřejmě i pro křižovatky tras ze tří, pěti nebo více směrů, jen těch stopek je méně nebo ještě více).

Vynalézavého českého řidiče okamžitě napadne, že to nemůže fungovat, pokud na křižovatku přijedou auta ze všech směrů najednou, jenže americký řidič, který si není jistý, volí raději konzervativní strategii a dá vám  přednost. V málo častém případě, kdy se vyskytne na všech stranách větší počet aut, se autíčka na vjezdu do křižovatky pěkně jedno po druhém střídají ve směru hodinových ručiček. Návod z americké učebnice pro autoškoly pak píše doslova: Asi si říkáte, co se stane, když ze všech čtyř stran přijedou k takové křižovatce auta ve stejný okamžik. Pro takový případ ale nemáme žádné pravidlo o přednosti. Doporučuje se počkat na nejagresivnějšího řidiče a nechat jej jet jako prvního a pak postupovat opatrně podle běžných pravidel (přednost zprava, přednost před vozidlem odbočujícím vlevo). V každém případě buďte na takové křižovatce opatrní a trpěliví“. Moc by mě zajímalo, jak by takový návod uspěl u řidičů českých.

Největší problém nastává tehdy, když sledujete autíčko svého známého, nevíte, kde jste, zuby nehty se ho držíte, abyste se neztratili, a vjedete do křižovatky hned za ním. Ještě po 25 letech mi zní v uších zvuk amerických klaksónů z křižovatky někde v Idahu poblíže Boise.

Zatímco čtyři stopky vám jízdu spíše zkomplikují, další vymoženost naopak pomůže. Červená, žlutá a zelená barva funguje na semaforech stejně jako u nás, jak jste si jistě mnohokrát všimli v amerických filmech, ale nejsem si jistý, zda jste zaregistrovali, že semafory jsou všude umístěny za křižovatkou. Zvyknete si na to rychle a rychle to i uvítáte, protože je to přehlednější a občas na ně uvidíte i přes vysoký kamión, který si zabral místo před vámi. Tuhle věc bych v Evropě zavedl ze dne na den.

Prádelna

A na závěr něco z praktického života. Nevím, jak moc se v následujícím ohledu Amerika za těch dvacet pět let od mé návštěvy dokázala přiblížit Evropě, ale v polovině let devadesátých se mnohá hospodyně z Idaha Falls s praním prádla moc nesnepárala a pračku pokládala za investici zhola zbytečnou, přestože cena za lidskou práci je v Americe nastavena do výšin spíše nelidských až božských. Jak to tedy americké hospodyňky, a já spolu s nimi, dělaly?

Jakmile je pro cokoli otravného, čemu se nemůžete vyhnout, ve společnosti nastaven fungující, komerčně zvládnutý proces, je to legrace. Když se prádlo nashromáždí v nepříjemném množství, naložíte ho do auta (auto máte, protože auto má v Americe každý, a když už ho máte a galon benzínu je za dolar, přece byste své svršky a spodky nenesli v prádelním koši pěšky, i kdyby to bylo jenom z jedné strany parkoviště na druhou) a odvezete do veřejné prádelny, kde je v libovolném časovém okamžiku k dispozici několik desítek volných praček. Zaberete jednu nebo více praček, do každé vrazíte čtvrťák, nastavíte program a buď v příští třičtvrtěhodině pokecáte s americkou holkou anebo ve volném čase obstaráte třeba nákupy nebo zajdete do banky nebo na manikůru. Za chvíli máte vypráno, přesunete se o pár metrů dál k sušičce a tam už je to na počkání. Jenom to žehlení v té době ještě v Idahu moc dobře zmáknuté neměli a já při práci s improvizovanou žehlící plochou a nepříjemně se kývající přehřátou žehličkou opakovaně zjišťoval, že u žehlení nedokáži tančit jako má paní, a že na rozdíl od dětské pleny se pánská košile skládá asi z dvaceti sedmi kousků, které je třeba žehlit každý zvlášť.