Unesená osoba nebyla násilím natlačena do auta. Jen se podivila, proč je třeba jet autem do cíle vzdáleného pár minut cesty chůzí. Více se divila tomu, že v autě čeká další osoba jí neznámá, když večeře měla být jen ve dvou.
Divila se ještě víc, když cíl cesty řidič minul a pokračoval neznámo kam. Unesená osoba pochopila, až když auto zastavilo před léčebnou.
Řidič byl osobou blízkou. Budil dojem člověka starostlivého a důvěryhodného. Unesená osoba se z léčebny dostala asi po čtrnácti dnech. První telefonát z léčebny vykazoval znaky člověka v obavách, člověka nikoli zmateného, rozrušeného ano. Rozrušen, spíše rozčílen, byl i únosce, když mu bylo sděleno, že přátelé unesené osoby budou informováni o způsobu, jakým se dostala do léčebny. 0pravněnost obav osoby neoprávněně hospitalizované byla potvrzena, když se dozvěděla, že důvod k hospitalizaci byl „podložen“ informacemi poskytnutými únoscem. Policie si její příběh vyslechla velmi pozorně. Potom si naordinovala vlastní léčbu, aby se vzpamatovala – odjela na dovolenou k moři.
Výše uvedené skutečnosti nevypovídají nic o případu premiérova syna. Píši to proto, že paní doktorka Protopopová je pověřena reformou psychiatrické péče. Bylo by vemi pozitivní změnou, kdyby se její snaha projevila alespoň tím, že by významně ubylo případů, kdy si lékař nechá nějakým intrikánem takzvaně nakrmit uši. Protože jakmile se do zdravotní dokumentace dostanou nesmysly, je pak snadné je dále opisovat a tvrdit, že nedošlo k pochybení.
