Učitelka češtiny s metaforou v hospodě Na mýtince

„Ideální místo. Bude tam zas jen ten tichý Ludvík, nikdo mě nebude rušit. Tam si udělám přípravy na téma básnické výrazové prostředky“ řekla si a zabalila si raneček.

Cestou se nechávala inspirovat krajinnou scénografií Pánaboha a cítila, jak do její mysli volně až splavně vstupují slova známých básníků. Třeba když napila se z křišťálové studánky, kde vůkol roste rudý vřes nebo když na topole podle skal stejně jak ona někdo nad krajinou tou si dojat zaplesal.

Však  věděla, že nemůže se příliš zdržovat v tišinách lesa tajemných  ani si trhat šípky v jeho světlinách a kvítí podél cest. Vrátit se nechtěla, až usnou lesy hluboké a nebesa i studánka budou zas plné hvězd.

Při tom pomyšlení pohlédla k nebi a spatřila, jak na něm bělavé páry hynou. „Hynou? Opravdu?“ pomyslela si a zaskočena náhlými pochybnostmi zamyšlena pak pokračovala až tam, kde lišky dávají dobrou noc. Tam, kde větvoví modřínů, s nímž lehounký větřík si hraje a odhaluje tak na malá okamžení to místo. Hospodu Na mýtince.  Věděla, že co chvíli, tak, jak kdys i loni, zas vyběhne jí vstříc pes Brok. Že až ji zvětří, vyrazí zpoza domu a už jen hop, skok přes potok a ona že se rozzáří s horkým psím jazykem zas ve tváři a že jí psisko odpustí celý ten dlouhý rok.

„Musím se ještě vyčůrat, nač nestahovat kalhoty, když Brok je ještě daleko,“ řekla si a přičupla do mechu. O lásce šeptal tichý mech, napadlo ji. „Co je to za kravinu?“ téměř vykřikla, a v tu chvíli ji zaplavila vlna metafor, jimž dříve nevěnovala dostatečnou pozornost.

Nejen hynoucí páry, mluvící lišky, usínající lesy a hravý větřík. Byla toho celá knihovna! Měla dojem, jako by se její vnitřní zmatek zhmotňoval.  Jako by jej potřebovala vepsat do mechu a pak přečíst, aby mu porozuměla a zorientovala se. Ale než se tak mohlo stát, byl tu náhle Brok, který ji samou radostí povalil a přetrhl její proud jazykozpytných myšlenek o významu metafory, neřku-li o jejím smyslu obecně.

Když paní učitelka s Brokem vešli do hospody s přáním dobrého dne, dlouholetý, každodenní a takřka jediný host pan Ludvík, jsa v projevech stále úspornější, jen mírně kývl hlavou na pozdrav. Pan hostinský na pozdrav dobrý den odpověděl: "Hmm, dobrý. Jak pro koho,“ a  na otázku, zda tentokrát přeci jen nemá alespoň tatranku, řekl: „Až naprší a uschne, paninko.“

„Tak jo, tak si dám zase sodovku jako loni. Jsem nějaká rozpuštěná vypuštěná.“  A zatímco paninka upíjela slámkou sodovku, drbajíc Broka za ušima, ze zatuchlého vzduchu nevětrané hospody jí začalo být nevolno. Když si všimla, jak Brok veselým ohonem víří letitý prach na podlaze, přitížilo se jí ještě víc. Po té, co si hostinský odešel zdřímnout, se osmělila  a oslovila pana Ludvíka: „To se tady vůbec neuklízí a ani nevětrá? Tentokrát je to už opravdu puch.“

Pan Ludvík překvapením zdvihl obočí, pomalu se otočil za hlasem, nadechl se, a modulovaným povzdechem řekl: „Tady chcíp pes.“

Ještě než stihl odvrátit zrak, zaznamenal, jak se paní učitelka nechápavě podívala na Broka a opět na něho, znovu se nadechl a řekl tiše: „Ten né, ten je fit.“

Paní učitelka usoudila, že je řeč o jiném psovi, který je na pravdě Boží, zatímco jeho ostatky prodlévají někde velmi blízko. Položila na stůl minci, řekla jen sbohem a vyšla ven s mobilním telefonem v ruce.

Ještě týž den se uskutečnil výjezd pracovníků okresní hygienické stanice. Na otázku: „Tak kde máte ten kadáver ?“ pan hostinský řekl: „Jakej kadáver? Kde bych já vzal nějakej  kadáver? Já ani nevím, co to je. Kdo by mně sem nosil nějakej kadáver. Sem přece nikdo nechodí, jen tady Ludvík. Vždyť tady, jak pan Ludvík říkává, chcíp pes, no že jo Ludvo?“

Pracovníci OHS se na sebe podívali v rozpacích a za okamžik vyprskli smíchy. Když si všimli, že pan Ludvík sklopil oči k zemi, přišli k němu blíž. 

"Vy jste dnes mluvil s paní učitelkou. Je to tak?"

Pan Ludvík se tentokrát velmi dlouze nadechl, položil si dlaň na čelo a řekl: „Vážení, to byla přece metafora!“ a dodal: "Ženská nešťastná!"

Po čtrnácti dnech obdržela paní učitelka úřední výstrahu s upozorněním, že pokud by její vinou opět došlo ke zbytečnému výjezdu OHS, budou jí výlohy předepsány k úhradě.

Paní učitelky se takový tón velmi dotkl a v odpovědi OHS odkázala na článek své kolegyně, z něhož ocitovala dva následující odstavce:

Ale ani spisovatelé a básníci nedávají návody, jak metafory číst, proto má každý čtenář právo interpretovat text po svém. Co čtenář, to interpret. V tom je právě půvab literatury. A kdykoli se někdo snaží podsunout čtenářům jen jeden význam, je to špatně.

Pokud jsem v pozici dítěte, nebo prostě jen nechci vnímat metaforický výklad, vnímám pouze význam základní. Nikdo mě nesmí nutit jakkoli chápat metafory, může mi pouze naznačit svou interpretaci. Vnucování interpretací bylo vždy znakem totalitních režimů, které měly potřebu naučit lidi myslet v jistém korytu.

Dopis odeslaný doporučeně na adresu OHS uzavřela rovněž citací své kolegyně:

Metafora je přenos významu na základě podobnosti. Je založená na jistém zvyku a dohodě.

Uvedla, že si neměla kdy na způsob vyjadřování pana Ludvíka zvyknout a že mezi nimi nedošlo k žádné dohodě. Proto tedy důrazně a se vší vážností žádá  omluvu za to, že se OHS svým autoritativním postupem přiblížila ke způsobům totalitních režimů.

Zdroj: https://valikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=778410