Proč nechodíme do kavárny v montérkách?

Ani ve vyžehlených. Natož abychom měli holínky od bláta, krumpáč pod stolem nebo dokonce pixlu nějakého utrejchu, který by se dal někomu nalít do vídeňské kávy, aby měla říz. Ale proto, že by nás personál popadl za límec a vyhodil. Přinejmenším proto. Prostředí blogu idnes nemusí být něčím, co by připomínalo kavárnu, v níž intelektuálové vyjadřují své myšlenky a vyměňují si názory a postoje v ostražitě hyperkorektních diskusích.  

Přesto bychom se mohli pokusit zachovat alespoň úroveň bezpečné hospody. Sebereflexí začnu u sebe. Omlouvám se Miroslavu Mackovi, který chtěl zřejmě jen ocenit mé zkušenosti s prstí, zatímco já jsem zavdal příčinu ke vzniku politováníhodného nedorozumění. Ne tím, že jsem jej nazval trollem (věřím, že své takto hodnocené dlouhodobé aktivity si je dobře vědom), ale dopustil jsem se nepřesně pojmenované množiny lidí, kterým trolení vyhovuje a způsobuje jim libé pocity - ukájení se škodolibostí. Svůj původní komentář jsem tedy zkrátil i o větu: „Často pro radost volů“,  neboť jsem si později uvědomil, že jsem tím mohl navodit příliš drastické představy v lidech, jejichž do značné míry primitivní vnímání trolení je přeci jen inteligencí jiného druhu, než jakou vykazují jmenovaná nevinná zvířata.

Závěrem bych se rád vyslovil k často vyjadřovanému názoru a postoji k mazání komentářů samotnými blogery. Nemyslím si, že autor by měl "ustát" cokoli. Proč? Aby se troubelíni mohli producírovat pod jejich texty jako na zahradě se psem uvázaným u boudy? Je to každého věc. Co je zbabělost a co je signálem „odsaď pocaď“, se dá většinou rozpoznat. Trollové by také netolerovali, kdyby je nebo členy jejich rodiny někdo zpoza plotu urážel. Bloger nepřestává být lidskou bytostí, když si sedne k počítači. Jedná se o veřejný prostor dostupný celému světu. Rozmazlovat trolly, lháře nebo dokonce škodolibé duševní sebeukáječe není projevem velkorysosti.