Poesie nejsou jen rýmy a říkanky nejsou básně.

Obdržel jsem odkaz na text, v němž jsem se dočetl, že si hraji na kritika a básníka k tomu. Nemám čas na hraní ani na básnění.

Už viděli jste někdy chlapa s motorovou pilou nebo se sekerou, jak klučí křáčí nebo sousedovi kácí vykotlaný strom, do něhož fatálně se svezl blesk? Hrom aby bacil do toho, kdo by žvanil o tom, že si ten domkař hraje na drvoštěpa či dřevorubce. Milión komárů a brundibárů na toho tupce, který, než aby ruku k dílu přiložil, plácal by raději o hře. Tedy o předstírané práci profíka a o tom, že si ten domkař nebo chalupář o sobě nějak moc myslí, když co amatér se přesto kmene stromu dotýká.

Což ten, kdo dovolí si napsat nejednou k něčemu kritická slova, si na kritika nutně musí hrát? Jako by nestačilo, že jsem občan. To občanství mi zatím nikdo nikdoucí nemůže odpárat. Kdo je už jednou občanem, jak mohl by si na občana ještě hrát? Nebo snad občanem je ten, kdo jen je spokojen a lebedí si nebo mlčí ke všemu, co se ho nějak dotýká?

A básně? Už ani nevím, kdy jsem napsal poslední, která by byla hodna toho jména. A proč si občas dovolím dát textu rytmus, rým? Inu jsem bloger svobodný. A témata jsou pro mne často nepříjemná natolik, že dovolím si bez dovolení pohrát si trochu se slovy, aby to pro mne nebyla jen suchá otročina. Čas beroucí dřina. Takové hraní si já, prosím pěkně, u sta hromů, ještě dopřeji. Nenazývám to básněmi. Věřím, že ctěný čtenář chápe, že blog.IDNES není prostor určený výhradně umění. Na platformách k tomu určených se autoři vyjadřují k dílům druhých a hodnotí je z uměleckých hledisek. Tam všímají si použitých uměleckých prostředků i formy. Tam neobstál by chytrýsek, jenž tvorbu druhých stroze nazýval by stračkami, aby vyvolal dojmy.

Pokud urážím nečí umělecký jemnocit či snad dokonce paralyzuji něčí výkon potřeby číst literární umění, nechť unikne z těch tenat mých slov a uchýlí se do náruče skutečného umění dřív, než klesne k nějakému obskurnímu hromobití, jak se to přihodilo paní Kielbergerové, která jak smyslů zbavená vhodila do svého tyglíku můj klobouk, Bukowského, Václava Havla a dokonce v té faliádě započaté Markétkou paní Šubové i pohlavní orgány.

Cituji: Chlap se však neuděje klouboukem.

Tak to klobouk dolů za takový objev. To mi připomnělo trolly s podobnými „diskusními příspěvky“ o mém klobouku a o cedníku na nudle, za který se prý skrývám. Tak tohle jsou snad ty duchaplné špílce a těžké argumenty, jimž měl bych se věnovat a před nimiž jsem podělaný strachy? To mohla rovnou jmenovaná psát o smrtelném mém potu, jenž až do bot stéká mi, když lapen jsem a zoufalý a na tváři se střídají mi ruměnce až nachy, chi chi.

Co jmenovanou svobodomyslnou (jak o sobě na profilu píše) tak rozjančilo? Moje svoboda. Podle ní strach, jež mi brání diskutovat. A jako batole že před odezvou se prý potřebuji schovat, dokonce jako smrad. Smrad podělaný strachy. Vskutku nejsem tomu rád, že nestačilo několikrát vysvětlovat, že názory a postoje vždy obhájím si rád. Ne s trolly, kteří, shodou okolností, stejně jako jmenovaná urputně slídí po možnosti ad hominem hodnocení. Ne s těmi, kteří s tématem se vědomě a dokonale míjejí co chvíli.

Chápu, proč trollové nenapíšou sami něco k tématu. To není to, oč stojí. Práce je to. Však do diskusí šplechty mimo téma, je způsob, který volí. A rázem diskuse je vepsí, nastává trollí zábava. Jmenovaná se dostatečně vypsala a tedy předvedla, že to jde. Že když se chce dát věci čas a ne jen štěk na pět slov či na pět vět, že svobodně lze napsat tolik, kolik je napsat libo. A ne, že můj případný oponent z té mojí uzavřené diskuse musí jako mnou zakletý do pařezu zcepenět či oněmět. Dokonce jako hnojomet že může pro svůj vnitřní svět se dobíjet.

Křivdil bych však paní jmenované, kdybych tvrdil, že jako šílená či jako nadsamec mlátí po hlavách vyschlými penisy a varlaty všechny ty, kdo dovolí si zavřít diskusi. Zavřít diskusi se totiž musí umět. Jak? Chlap musí jmenované dokázat, že je (cituji) mužská orchidej mezi páprdy. Pak je to onačejší záležitost. Neboť v takovém případě (cituji) diskutovat s neomylnými páprdy je ztráta času.

Jak se zrodila mužská orchidej?

Jednoduše. Jmenovaná (nestárnoucí na rozdíl od neomylných páprdů) si pro sebe účelově vybájila, jak strašně strašidelné věci by opravdu (ale opravdu!) byli bývali ti páprdové do diskuse napsali (páprdice ne!). Pan Vracovský není podělaný strachy. Ten ne! Ostatně proč by byl? Článek byl dobrý a uzavřená diskuse je jeho volba.

Však podle paní jmenované v tom bylo víc. Mužská orchidej. Moudrost, s jakou jak ona odtušil tu smršť. Tu ztrátu času tolik vzácného na rozdíl od mého.

Všiml jsem si, že jmenovaná v diskusích maže. Neříkám, že nemá. Ba že smí a může. Důvodem jistě není, že je podělaná strachy. To já však nejsem taky a kromě výše zmíněných důvodů mám na obsluhu diskusí stále méně času. A jak jmenovaná sama prokázala, každý si může napsat to, co potřebuje k prožití sebe sama, stejně jako ona nebo paní Šubová. Což druhá jmenovaná sténá snad, že jí těch mých blogů bylo málo? I kdepak. Zdá se, že spíše naopak. Pokud bych se chtěl před jejími výhradami schovat jako podělaný strachy či jako smrad, mlčel bych.

Pokud je pro první jmenovanou zbabělostí reagovat k tomu určeným článkem, chybí ji něco, co v apatyce nekoupí. To přímo souvisí s jejím vyjádřením o dojemně pitomoučkých blogerech. Nemohu na toto hodnocení reagovat podobně, neboť si o ní nemyslím, že je pitomoučká ani dojemná. Na účelově předstíraném blbství nic dojemného není.

Na závěr vyjádření ke komentáři paní Klímové týkající se záhlaví s Václavem Havlem a Joan Baezovou na mém blogu:

„Dát si kohokoli do erbu by mělo zavazovat k laťce podobně vysoko, jinak je to trapas.“

Trapasem by bylo, kdyby byl býval Václav Havel chodil několikrát za den vybírat poštovní schránku a odpovídal na všechny výplody všech, kdo by k němu měli nějaké výhrady, a věnoval jim svůj čas na úkor smysluplného konání včetně svých vyjádření k důležitým věcem. A já, vážení, také nemám času nazbyt. Reagovat budu způsobem, který uznám za vhodný i v případě, že by se zas nějaká dáma chtěla vecpat do role soudružky z kádrového oddělení a do veřejného prostoru trousit své mravoličné hámotiny opentlené slovní equilibristikou.