Před tématem Hrad odbíhám do podhradí

Ranní sněhové vločky mi připomněly skromné a poctivé bezdomovce. Ale i ty poberty, kteří seknou, co se dá, aby si mohli za mrazivých nocí dát třeba grog.

Těžko soudit člověka,  jehož škorně jsme nikdy neobuli. Technologický pokrok je tak rychlý, že někoho dodnes překvapuje, když vidí bezdomovce s dotykovým telefonem.

Jenže co bylo „in“ včera, je zítra „out“, takže slušný telefon lze od těch štědřejších lidiček získat i zadarmo. Proto by nás nemělo překvapit ani to, že takovému člověku na okraji společnosti přijde vhod, když se někde stulí a napíše pár vět do nějaké té sociální bubliny, aby mu nebylo smutno. Data ovšem také něco stojí, takže na nějaké dlouhé brouzdání po netu pro získání přehledu, co se u nás děje, to nebude.

Zamyšlen nad životem dezolátů (v pravém slova smyslu) jsem znovu pohlédl z okna a spatřil vrabčáka choulícího se v krmítku a smutně hledícího na několik zbylých semen konopí. „Na co čekáš? Dej si, Zas ti nasypu. Ale až za chvíli. Teď sakra ne“ pomyslel jsem si, až jsem se zastyděl nad svým nevyzdobeným srdcem. Čamrák za chvilku frnkul a já myslel na toho člobrdu, který mu byl tak podobný. Takový malý zatoulaný chcípáček, který se protlouká, jak se dá. To se dalo snadno poznat z těch jeho několika vět. Psal, že někde na schodech ležely volební letáky generála Pavla, ale že se hodí akorát tak na zabalení tlačenky z tržiště, a vlastně ani to ne, protože by to nebylo hygienické. Tady vidíte, že není dezolát, jako dezolát. Tenhle ještě dbá na hygienu, i když je to taky vejlupek. Protože kdo vám prodá tlačenku a dá vám ji jen tak na holou dlaň?  Ale když se někdo poflakuje po tržnici, obchází stánky, ochutná něco jednou rukou a druhou něco potáhne a strčí do kapsy...

Ale i chcípáček dezolát podobný tomu čamrákovi může mít srdce orla. To se projevilo až dojemně, když sondoval u dvou diskutujících, jestli se nenakazili slepičí chřipkou. Jsou prostě lidé, kteří se životem plácají všelijak, ale zároveň si přejí být někomu potřebnému ku prospěchu, zvláště těm, jež potkala nemoc.

Proto buďme i v tom volebním finiši v soudech zdrženliví, věnujme pozornost lidem potřebným a suďme, co si odsoudit zaslouží, a to se vší pokorou a úctou k sobě i k druhým. Zakopejme už konečně někam hluboko ten nesmysl, že soudit smí jen Bůh. Nikdy jsem ho u voleb nepotkal. A každá volba je svým způsobem soud. To ovšem také znamená nenechat se vtáhnout do hlubin fantasmagorií. Léček, z nichž jedna obzvláště obludná mrcha už delší dobu lidem zatemňuje mysl. Paralyzuje bludem, že pravda vlastně neexistuje. Že všechno jsou jen úhly pohledu. Že nic nelze s jistotou ověřit. Až by se mohlo zdát, že když se tito filosofové, nedej Bůh, poserou, namažou si to klidně na chleba s tím, že ani existence toho hovna není jistá.

Nebo ne? Aha! Tak to zas prý ne. Ovšem.