Nejotravnější téma současnosti

Soudím tak ze svorného mlčení našich politiků, kteří dobře vědí, že v jednotě je síla. Alespoň něco si pamatují z listopadu 89. Ovšem jiné skutečnosti a zkušenosti, které těm změnám předcházely, jakoby vytěsňují.

Tak třeba zkušenost Československa a ostatních satelitů Sovětského svazu s částečně vynuceným vazalstvím provázeným často nedůstojným až rituálním a demoralizujícím poklonkováním.

Jeden z významů členství v Evropské unii je jistě i vyšší záruka bezpečnosti, jež násobena členstvím v NATO by měla být dostatečným zdrojem sebeúcty a odolnosti vůči možnostem se zaplést způsobem, jenž by nás vedl zpět před Listopad nebo k nějakému hybridnímu jsoucnu ušpiněnému tichou podporou zla. V souvislosti s válkou na Ukrajině jsem si včera vzpomněl na píseň Borise Viana Dezertér, kterou v překladu Miloše Rejchrta zpíval Jarek Nohavica s názvem Pánové nahoře.  Musel jsem myslet nejen na to, jak může být těžké a často nemožné vyhnout se válce. Také na to, jak zjednodušené je tvrzení, že lidé si zaslouží takovou vládu, jakou mají. Většinou tomu tak snad bývá. Jenže politici často onemocní. Představou, že voliči, nebo občané jako celek, jsou blbečkové, kteří nedohlédají těch výšin, kde se tvoří dějiny, a proto není třeba se s nimi o tak tajůplné a velkolepé činnosti bavit a svěřovat se jim.  A tak se může snadno stát, že lidem za zády se časem dějí bizarnosti, o nichž už si ani ti politici nemyslí nic dobrého. Ve fázi, kdy už námi dostatečně pohrdají. Jako tupou dojnou krávou. Stádem malých dojniček, z nichž sice kape, ale ne dost. Lze najít nové zdroje. Ale někdy se to provalí jako třeba v Bulharsku.

Pod dojmem zprávy o šíření ruské propagandy v Bulharsku za peníze Ruské federace, mne napadala k melodi písně trochu jiná slova:

Pánové nahoře

-a samozřejmě dámy-

já píšu vám dnes psaní

které nechcete číst

Nemohu napsat vám

nic co je k pousmání

o těch co se dnes brání

když mrtvých bude víc

Pánové nahoře

já hořčák vám bych nalil

a aniž bych se bavil

bych dolil nastokrát

Pánové nahoře

vím  že se nepodaří

do srpna nebo září

vám jazyk rozvázat

Tak vy mlčíte dál

ta slova váznou v krku

že líbali jste ruku

smrtí hrozící.

Řekněte co jste zač?

To měli jste tak málo

že vám to za to stálo

s tou ruskou dojnicí?

Nemyslel jsem jen na Bulharsko. Také na ten perverzní pseudopacifismus, který u nás hřmí i sněmovnou. Ano, ovšem, dočetl jsem se, proč řada zemí EU a NATO dodávala zbraně Rusku i po anexi Krymu. Ach ty dlouhodobé kontrakty! Lifrovat tam zbraně tak, jak bylo slíbeno a podepsáno.

„Napadené Ukrajině ne!“ hřmějí Putinovi přidavači. „Tak činili by jenom krvelační militantní štváči.“ Rozumím. Asi takto: Když bude někdo vyrábět kvalitní řemeny a nože, proč by je nemohl prodávat svému příteli, který umí dobré řemeslo ocenit. A když se zbrojíř dozví, že přítel jimi tříská svoje děti a ženu trýzní do krve, co s tím, když objednal si další zboží včas a plácli si už na to? Smlouva je smlouva. Mlčeti o ní – zlato. Boží sprostoto!  Tak podle našich bojovníků za mír by zbrojíř ženě té pro zachování míru s přítelem neměl poskytnout ani na mouchy plácačku, neřku-li nějakou tu břinkačku. Neboť až chuděra ta podlehne svým zraněním a dokoná, nastane mír a sním klid na práci. A nebude už nikdo, kdo tu tak nepříjemně krvácí. No ne? A navíc zklamat přítele by bylo jako zákeřně mu plácačku tu vrazit do tváře či do zad snad. To ne!

Tak proč jen kvůli embargu měli jsme přerušit takové skvělé mnohaleté obchody s přítelem Vladimirem? Zbraně. Jistě. Vždyť právě tam se tolik střílí. V zemi přítele Putina. Od roku 2000, kdy moc v Rusku převzal Vladimir Putin, bylo zavražděno více než 130 tamních novinářů. K tomu ještě ta střelnice – ta zatracená Ukrajina, co  zatraceně připomíná, tu naši obojetnou politiku. Ty naše neziskovky, které oslovují lidí stovky, aby podpořili onoho a toho, kterému to či ono dle temného plánu hrozí  právě ve jmenovaném ruském utrhprdelánu.

Eh, jak se kalila ta Rus Evropou zbrojená! Ocelí a do krve. Ne ovšem do krve té naší. Straší už těm politikům ve věžích? Nebo jim na karbidku prší? Z toho, co vykovali z Ruska? Nu což, krize nekrize, pozvěme zase Okamuru nebo Davida do nějaké té TELEvize, ať nám poví, kudy vede z trusu česko-ruská cesta. A co ženy? Umějí si s nimi muži hrát? Ne? Pozvěme tedy také pana Cimického, když už to máme s eurovizí jako víno se šejdíři na ocet už zkyslé.