Lze druhotnou viktimizaci urazit jako bytost?

Sekundární viktimizace čili druhotné zraňování je pojem, který se užívá v kriminologii, kriminalistické psychologii, soudnictví, mediálních studiích aj. 

Tohoto pojmu se používá především v souvislosti trestnými činy, jejichž oběti jsou sexuálně zneužity. Často musejí snést velmi nepříjemné otázky a někdy i projevy nedůvěry, někdy i vyjádřené pochybnosti o tom, zda nezavdaly příčinu k jednání pachatele. Nedávno jsme byli svědky projevů hlubokého nepochopení situace obětí, jimž byla projevována nedůvěra proto, že svoji zkušenost s pachatelem vyznali až po několika (i po mnoha) letech. I necitlivé znevažování důvěryhodnosti obětí je onou druhotnou viktimizací. Ostatně právě obavy z projevů nedůvěry vedou často k tomu, že oběť není schopna trestný čin ohlásit nebo tak učiní, až když ji někdo podpoří jiným svědectví a dodá jí odvahu.

Další kategorií jsou psychiatričtí pacienti, kteří se snadno mohou dostat do situace v jistém ohledu i těžší, neboť jejich věrohodnost bývá zpochybňována právě jejich diagnostikovanou poruchou či onemocněním. Dochází k tomu i v případech, kdy charakter jejich psychického problému ze své podstaty nemůže být příčinou snížení kognitivních schopností. Takové oběti trestných činů se pak snadno mohou stát obětí znovu, neboť jejich postavení svědka lze snadno ohrozit v jejich neprospěch.

Obě uvedené kategorie jsou ohrožovány nejen možností nespravedlivého posouzení a následným rozhodnutím, ale i psychickou újmou plynoucí z oprávněných pocitů křivdy a ponížení.

Mohou nastat i situace, kdy si je někdo (někdy i pachatel) dobře vědom, že v nějakém sporu proti němu stojí osoba, která se v minulosti  podrobila odborné psychiatrické péči. Zneužít v takovém případě této skutečnosti a domáhat se uznání nevěrohodnosti protistrany je obzvláště zavrženíhodné jednání. A to zvláště tehdy, dopustí-li se toho osoba vysoce postavená a je-li kauza ostře sledovaná médii a širokou veřejností, neboť v případě úspěšného pokusu o takovou manipulaci se osoba poškozená ocitá v situaci mnohem horší, než byla dříve. Tedy jako osoba zcela nevěrohodná, nevyzpytatelná a třeba i ve svém jednání záludná. S takovým cejchem je taková oběť samozřejmě společensky znemožněna i co se týče jejího možného uplatnění v dalším životě, neboť je v mnoha směrech diskvalifikována. Může tedy snadno dojít k situaci, že člověk, který sám není docela v pořádku (když je schopen se takové hanebnosti dopustit) předhodí veřejnosti osobu poškozenou na odiv jako na veřejný pranýř. Pokud tak učiní osobě blízké a motivován vlastním prospěchem, nemůže být již pochyb o tom, že takovou osobu obětovává. Jinými slovy hází ji přes palubu. Jako přítěž. Jako odpad na smetiště. Jako na hnůj.

Z uvedeného je jistě zřejmé, že jsem s neúspěchem pana inženýra Babiše v prezidentských volbách více než spokojen.

Poznámka:

Ve včerejší diskusi jsem se podle administrace iDnes dopustil neslušného a vulgárního vyjádření. Nikoli však na adresu kohokoli z diskutujících, ale pojmenováním konkrétního způsobu druhotné viktimizace (jež není bytostí). Samo slovo hnůj nepovažuji za vulgární a neslušné, pokud hnojem nenazvu člověka. Nenazval jsem jím ani Andreje Babiše mladšího, neboť se jednalo o pojmenování způsobu jednání, nikoli jeho osoby. Protože mi byl odepřen přístup k diskusím, jistě pochopíte, že diskusi uzavírám.

„To Babišova chladnokrevnost vypovídá o Pavlovi ? Co? Že obludou je stejnou? Ba ještě horší snad? Že on by svého syna stejně uměl hodit přes palubu v hnůj a jako trotl dál se smát? Děkuji za upřímnost na stokrát“.