Dny zrady

Pleněná, ničená a znásilňovaná Ukrajina krvácí dál. Rusko ji trestá krutě za její zradu. Jako zaprodanou.

Jako vyhlédnutou nevěstu, jež odmítla zasnoubit se s majetnickým nadsamcem, který se unáhleně s rozepnutým již poklopcem světu chlubil svým úmyslem, spoléhaje se  na své domnělé  podmanivé kouzlo. Na svou  neodolatelnost.  Chtěl ji mít poslušnou, podvolenou. Žárlivý nápadník těžce nese její odmítnutí. Vraždění z vilnosti je cenou za cudnost.

Nebyl vítán tak, aby se mohl pýchou dmout. Dokonce ani na východě země ne. Co s těmi, kterým slíbil odejmout jho Ukrajiny? Co s těmi, které slíbil osvobodit? Deportace do Ruska, kde mít je bude na dohled ze svého doupěte. Skrýt je před zraky světa a chvástat se, jak je o ně dobře postaráno. Koridory do bezpečí ne. Už prchlo z jeho obětí jich víc než dost. Musí jich nechat si alespoň pár set tisíc  pro radost. To má být ta jejich záchrana. Vysvobození, jež má být takto dokonáno? Rodiny roztrhané jako kdysi. Je to trest za neopětovanou přízeň? Jakou?

Milujte mne a následujte, jinak vás čeká trýzeň.

Ten, kdo vinil ukrajinskou armádu, že lidé jsou jí živým štítem, ten na sto tisíc duší kruší v Mariopolu a střílí do hladových, když se pokoušejí odejít z té „speciální operace na jejich záchranu“. Ze speciální pasti.

Se shovívavým úsměvem můžeme číst o boji Dona Quijota de La Mancha. O boji s přízraky, jež ve větrných mlýnech viděl a měl je za obry.  Lopatky mlýnů v La Mancha nebyly lidské ruce, necítily nic. Boj s vylhanými fašisty roste jak nádor historie. Boj proti Ukrajině není beletrie. Vyhřezlý nádor se zlobry.