„Djíjeíívo“

K vysokému věku se někdy přidá zmatenost, která je zpravidla předzvěstí neradostného vývoje onemocnění. Ne vždy se to týká jen lidí velmi starých.  

Za kamennou zídkou mořské vlny šplouchaly o vápencový břeh. Slunce ohřívalo terasu dlážděnou kameny, hlazené už kdysi chodidly Římanek za časů císaře Diokleciána. A  teplý vánek šířil vůni oleandrů, jež mísila se staletým přívlastkem sklepa (podrumu), jenž větral otevřenými vraty.

Náš pan domácí se na chvíli vytratil, aby přinesl révové klestí na grilování ryb. Do příjemného lenošení za zvuků moře a cikád najednou zaznělo ustarané, téměř zoufalé: „Djíjeíívo, djíjeíívo.“ Otočili jsme se za hlasem. Za námi stála v noční košili stará maminka pana domácího. Napoprvé jsme jí nerozuměli a netušili, co ji tak rozrušilo. Pochopili jsme, až když si pro ni přišla její snacha a přesvědčila ji, že o syna nemusí mít strach a že se jí za chvilku vrátí.

To, co jsme z jejích úst slyšeli jako djíjeíívo byla otázka: Gdje je Ivo? Náš pan domácí, její syn Ivo, se za chvilku vrátil, uklidnil ji a odvedl do jejího bytu v patře.

Ještě nedávno jsem si myslel, že ona zmatenost a ubývaní intelektu postihuje jen lidi vysokého věku. Dočetl jsem se, že to může postihnout i lidi mnohem mladší. Někdy je však nesnadné rozpoznat, zda nenormální projevy souvisejí s onemocněním či zda se jedná o cosi daného, co ani nemusí progredovat do téměř absolutní ztráty kognitivních schopností.

Ostatně zrovna v pátek jsem si všiml v diskusi na blog.iDNES jedné pozoruhodnosti. Zmínil jsem  ve svém komentáři (pravda, nikoli poprvé) velmi kontroverzního pana expremiéra, který svými excesy stále poutá pozornost médií. Reakce jednoho z diskutérů mne vpravdě překvapila. Byl patrně natolik udiven, že pan Babiš zůstal poslancem Parlamentu ČR a předsedou nejsilnějšího politického subjektu, že se mne zeptal způsobem již pokročilého zmatence, zda jsem Babišem posedlý nebo zda jsem hloupý. Jeho údiv jsem pochopil z jeho výkřiků: „Kde je Babiš?“ Jako by předsedu hnutí ANO a pana poslance v jedné osobě měl již za zcela znemožněného zoufalce, který se odplazil do ústraní k sebezpytu či k čemukoli jinému, ryze soukromému. Nebo jako by byl v šatlavě nebo vyobcován z Půhonic a putující krajem o vandrácké holi.

Vari, vari, pane Juro Doležele, od prahu nad propastí, z níž není návratu. Jedinou radu, již mohu jediným svým nezištným slovem poskytnout, abyste nebyl do mrtě svých šedých buněk vyčerpán, je jméno daru přírody. Ginkgo biloba. Z něj TEBOKAN.