Běž domů, Ivane! (A taky se málo zvoní na mraky.)

  To kdysi dalo se psát po zdech celkem svobodně. Chvíli. A pak už ne. Dávno je Ivan s tanky po těch věčných časech doma na Rusi. A přesto zas se smráká. Málo se zvoní na mraky, když cesta pod nohama ztrácí se a zas je křivolaká.

Málo se zvoní na mraky

(Jánu Kuciakovi a Martině Kušnírové)

Málo a pozdě se mračna zahánějí

když hlavy skloní se

až ve chvíli

kdy hrana zvoní těm

kdo život vydali

po nerovném boji

Pak jsme tím vinni

Že dost jsme nezvonili

Spali

Vinni jak bača opilý

jenž se psem dřímá u krbu

zatímco vlci za ohradou zuby cení

Málo zvoníme na mraky

když rouháme se svobodě

servilní k viníkům

i k těm kdo s nimi vyjí

Pak zase pozdě je

když opět zbaběle

hýčkáme trpně naděje

Když odezní i rozpaky

nad kvítím hřbitovním

přerostlým bodláky

Nad všemi Jány Kuciaky