Finanční pohádky: O strýčkovi Krtečkovi

Několik článků zpět, jsem představil svůj výzkum tučňáka finančního. Zeptali jste se mně, jestli jsem také tučňákem. Nechám to na vašem posouzení. Tato pohádka je o tom, proč bych se za tučňáka považovat mohl.

Za sedmero horami a sedmero řekami kousek od Ostravy žil, byl a fáral strýček Krteček. Hluboko pod zemí těžil uran pro své zaměstnavatele. A každý pátek po šichtě když se z hlouby dolu dostal zpět na světlo, jsme si šli sednout a popovídat ke skleničce. Tento pátek byl něčím jiný. Strýček Krteček nebyl ani černější od hlíny, ani nebyl zraněný, ale byl zamlklý a celou dobu zíral skrz sklenici do prázdna.

Pak se ticho prolomilo…

„Víš… Mohl jsem to být já.“

Udiveně jsem se na něj podíval, nechápaje o čem vlastně mluví.

„Dnes odpoledne to bobra zavalilo. Odvezla ho sanitka. Mohl jsem to být já…“

„Přežije to?“

„Jo, ale na šachtu se už nevrátí.“ Pomalu si setřel pot z čela. „Stál jsem kousek od něj. Mohl jsem tam zůstat já.“

Ten večer jsme se beze slova rozešli. V neděli mi po obědě zazvonil telefon.

„Můžeš se tu zastavit? Dáme si kafe a Krtečková upekla bublaninu.“ „Ok. Zajdu.“

Vřelé přivítání u Krtečkových bylo následováno libou vůní bublaniny a čerstvé kávy. To se nedá odmítnout.

„Hele přemýšlel jsem o tom pátku.“ Myslel jsem si, že to pozvání na bublaninu nebude jen tak….

„Kdyby se se mnou něco stalo, co bude s manželkou? Synem? Jak by to bylo dál?“

„To mi řekni ty.“ Odvětil jsem. Věděl jsem, kam mířil.

„Myslíš, že by mi nějaká ta pojistka pomohla? Víš co. Zranění, smrt.“ Zakousl se do bublaniny.

„Chtěl bych něco pro celou rodinku.“

V té době jsem pracoval v oboru skoro rok. Nic valného. Ostré lokty nikde. Seděli jsme i s Krtečkovou 3 hodiny a on mi vyprávěl, co všechno chce pojistit. Pro syna úrazy, kdyby skončil v nemocnici nebo ho chytla nějaká nemoc. Ideálně to samé i pro manželku a pro něj i něco na smrt. Padalo to z něj, jako by celý víkend nedělal nic jiného, než zkoumal všemožné pojistky spolu s tím, co všechno by se mu mohlo stát. Vše ukončil větou: „No a taky si chci postavit za pár let barák.“

„No, a kolik do toho můžeš dát?“ Chyba. To, že jsem právě vyřkl osudovou a velmi školáckou otázku jsem si uvědomil až pozdě.

„No, tak dva tisíce.“

Tak moment. Za jak dlouho, že chce ten barák? Co všechno za ty peníze chce mít pojištěné?

„Tohle si musím promyslet. Něco zkusím sepsat.“

Tím skončilo posezení u bublaniny a kafe…

Vrátil jsem se domů a přemýšlel, jak moc je tahle situace řešitelná, nebo neřešitelná. Problémy nastaly až druhý den ráno po příchodu do práce. Začal jsem procházet pojistné podmínky k úrazovým pojištěním. Něco mi říkalo, že důlní dělník nebude tak úplně lehký oříšek. Záhy se mi to potvrdilo…

„Nepojistitelný.“ „Nepojistitelný? Jak jako nepojistitelný?“ Obořil se na mě Krteček.

„Udělal jsem si pár telefonátů. Věc se má tak. Jsi člověk, který pracuje pod zemí a už to je rizikové. Těžíš uran. Což znamená, že budeš těžit tak do 40 let, pak toho budeš muset nechat, protože se na tobě bude podepisovat radiace. Technicky se vrháš dobrovolně do smrtelného nebezpečí.“

„Výborný. Takže jsem namydlenej.“

Zrekapitulujeme si to. Krteček – nepojistitelný. Manželka na mateřské a tříletý syn. Může to být horší? Může. Navíc po mě chce zázraky…

Od Krtečka jsem odcházel se špatnou náladou a on na tom nebyl o nic lépe.

„No a co kdybys je pojistil v tom dole všechny?“ Se slzami v očích smíchy se prohodil kolega z práce.

„Moment. To není tak úplně blbej nápad.“

„Dělal jsem si srandu…“

„Ale já ne.“

Nechápavě se na mě podíval. Prohodil ale geniální nápad.

„Co když řeknu pojišťovně: „No víte, vy je sice pojistit nechcete, ale já jich tu mám celý město čítající tak 20.000 lidí.“

Věřili byste na druhé straně telefonu něčemu takovému? Osobně bych toho člověka asi poslal do Bohnic na léčení.

Ovšem dva týdny poté mi přišlo oficiální vyjádření od nejmenované pojišťovny, že na základě velikosti poptávky udělují výjimku s tím, že každý pojištěný musí být hlubinný dělní a mít trvalé bydliště v našem městě. Teď… Jsem brečel smíchy já. Ovšem ne na dlouho.

Propočítal jsem pro Krtečka nabídku pojištění pro něj, manželku a syna. Nevešel by se se vším, co si vysnil, ani do těch dvou tisíc, co mi řekl, že do toho dá, a to jsem do propočtů ještě nezahrnul výdaje na jeho vysněný domeček za pár let.

Jak toho člověka vlastně nejlíp pojistit? Jak mu naspořit? Co je lepší?

Rozhodně nemohl mít všechno. Je dobré, že myslel na rodinu. A jak rodinu zajistit. Proto jsem se rozhodl udělat víc variant. Jednu, kde si bude spořit na dům, ale bude mít menší pojistku, která mu nezaplácne úplně všechno, druhou, která ho pojistí úplně, ale nebude spořit na dům a třetí, ta na kterou bohužel nedosáhne s penězi, které mi dal k dispozici.

Ježíšek prostě nejsem. Pracuju s tím, co mám.

Když jsem se na kafi objevil i s výpočty. Krteček na mě vyvalil oči: „Jak jsi to dokázal?“

„No, řekl jsem jim, že takových tunelářů jako jsi ty, tu mam dalších 20.000. Sežrali mi to.“ Následoval výbuch smíchu.

Když jsem Krtečkovým ukázal návrhy, smích vystřídal rozladění. Vůbec se mu to nelíbilo a nechtěl se nechat přesvědčit, že je to nejlepší možnost, kterou má.

„Tohle teda ne. Dám to známému, ať se mi na to podívá taky. Říkal, že něco najde, když ty ne. Dělá v tom mnohem dýl než ty.“

Našel… Dražší, nebo horší. Krteček pro něj byl oříšek a po týdnu to vzdal.

„Dobře. Chci ten barák. Zajisti mě pořádně, pak přidáme Krtečkovou, až bude pracovat a něco na úrazy pro synka.“

„Počítej s tím, že když se mu něco stane, bude to muset být něco většího. Ne, že si odře koleno a budeš po pojišťovně chtít peníze.“

„Jo jo, prostě na to připrav smlouvu, já ti to podepíšu.“

Sešli jsme se druhý den, papíry jsem měl připravené a nechal jsem si odpoledne volno. Počítal jsem s tím, že to celé přečte a bude se ptát. Jak naivní jsem byl. Prostě přišel, oba to s Krtečkovou podepsali a odcházeli domů. Od té doby jsme o pojistkách nemluvili. Uběhlo půl roku.

„Hele, mam problém, malej si ve školce skřípnul prst do dveří.“ Následoval doktor a hlášení na pojišťovně…

Výsledek měl několik důsledků:

1. Pojistky Krtečkových byly zrušeny.

2. Krteček mě od té doby na bublaninu a kafe nepozval, na skleničku nechodíme a vůbec se se mnou nebaví. Jeho manželkou jsem byl nazván, dámy omluví, „Prospěchářskou sviní“.

Proč? Protože kvůli tomu, že se úraz stal ve školce, dostal peníze z pojištění školy ve výši značně převyšující tu, kterou dostal z pojistky sjednané se mnou. Vysvětlit si, že každá pojistka je jiná a že jsem mu vysvětlil, co podepisuje, už si nenechal…

To, jestli jsem tučňákem, nechám na vašem posouzení…