Asi všichni máme rádi pohádky, kde dobro vítězí nad zlem a vždy se dočkáme šťastného konce. Reálný život je pochopitelně jiný. Naše politické reprezentace, naše vláda ve svých prohlášeních a slibech nikdy nezapomněly slíbit důstojné stáří pro naše seniory.Skutečnost známe.Tak alespoň pro ně špetku pohádkové inspirace.
Znáte to, člověk někdy celý upachtěný po tom věčném každodenním shonu na chvilku upadne na pohovku a než se nadějete, tak jste v klimbu. Dnes jsem potkal paní Novotnou, důchodkyni, která žije léta nedaleko mne v malém snad stoletém domku, který už také patří mezi vysloužilce a je to ten věk na něm pěkně znát. Potkal jsem ji v prodejně, když jsem si šel koupit něco k jídlu. Stařenka stála u pokladny a na pult vyložila k zaplacení půlku obyčejného chleba, jedno mléko a jedno jablko. Jen tak ze zdvořilosti jsem prohodil:„Dobrý den, paní Novotná, jak se pořád máte ?“ „Ani se neptejte, pane. Vždyť víte, žiju už sama, nikoho nemám a ty nohy pořád bolí. Sotva si dojdu pro nákup. A taky ten můj dům už má odslouženo, zatéká do střechy, padá omítka. To víte, je mi osmdesát, už to všechno nezvládám.“ „Vy opravdu nikoho nemáte ?“ zeptal jsem se, třeba , že jsem věděl, že žije úplně sama. Kdepak, chlapče. Manžel mi umřel před pěti roky a dcera, ta žije v cizině a ani se nepřijede podívat. Asi má moc práce.“ Ještě chvilku jsem se s paní Novotnou bavil a zjistil jsem neuvěřitelné věci. Její důchod je necelých sedm tisíc korun. Je nemocná, má cukrovku, píchá si inzulin. Chtěla proto jít do domova pro seniory, ale jednak tam pro ni neměli místo a jednak prý chtěli měsíční nájem deset tisíc korun. A na to ona nemá. Téměř celý důchod utratí za léky, stravu a drobné nutné výdaje. Tohle je, přátelé, skutečnost, to ještě není můj sen. Ten se dostavil až na té pohovce. A zdálo se mi právě o paní Novotné. Zdálo se mi o tom, jak naše úřady se o babičku postaraly. Přišli za ni úředníci s magistrátu a nabídli ji sami bez žádosti a zbytečné administrativy ubytování v domově seniorů s tím, že ze svého důchodu zaplatí pouze symbolickou část a to dva tisíce korun jako nájemné a zbytek bude hradit magistrát a stát. Pracovníci domova seniorů jí pomohli se stěhováním. Dostala pěknou slunnou místnost s koupelnou, pěkně zařízenou. Pravidelně dochází do domova lékař a tak je babička pod stálým lékařským dohledem, nakupovat toho moc nemusí, protože, jídlo dostává v jídelně zdarma. Pečovatelka babičce pomáhá s nákupy, které však nejsou nutností k přežití, ale jsou to především nákupy na přilepšenou. Pečovatelka přinesla babičce právě na pokoj banány, pomeranče, jahodový dia kompot a také nějaké dia pečivo, když jí ta cukrovka trápí a nemůže nic sladkého. Babička se tváří spokojeně, zapíná si televizor a hodlá odpočívat. Potom jsem se probudil. Škoda, že se můj sen nestal skutečností a zřejmě se ještě dlouho skutečností nestane. A tak paní Novotná bude nadále kupovat půlku chleba a jedno mléko. A ještě dlouho bude zřejmě trvat, než budou domovy pro seniory pro všechny, zejména pro ty chudé, dostupné, protože stát se bude chtít postarat o důstojné stáří všech našich občanů přesně tak, jak to slíbil.
