Dobročinnosti není nikdy dost.

Jistě každý z nás se setkal třeba na ulici s lidmi, kteří zastavovali kolemjdoucí, aby jim přispěli do sbírky nějakou tou korunou. Tyto situace můžeme vidět stále častěji. Lidé na taková zastavení reagují různě. Někteří se dají do řeči a vyptají se na podrobnosti, aby po té přispěli třeba dvacetikorunou, mnohdy i větším obnosem. Někteří, pokud jsou osloveni, dělají jakoby neslyšeli a jdou dál, někteří dají najevo, že do žádné sbírky nepřispějí.

Ano, je správné, že si musíme pomáhat a to zejména v situacích, kdy jde o živelnou pohromu, nebo jinou tragédii, ze které by se postižení lidé sami bez pomoci nedokázali vymanit. Tohle si všichni nějak uvědomujeme a uvědomují si to také ti, kteří takové sbírky organizují nebo zakládají různé nadace a podobné charitativní aktivity. Přesto si však dovolím jednu poznámku. Dost často nám média sdělují, že to či ono dítě potřebuje lékařskou péči, která je však pro rodiče postiženého dítěte finančně nedostupná. A protože jsme zvyklí pomáhat, reagujeme na takovou informaci svým vlastním příspěvkem. Někdy jsou to peníze, někdy usilovně sbíráme tuny plastových víček, tu a tam někdo z podnikatelů přispěje větším obnosem, zakoupením invalidního vozíku pro postižené dítě, či poskytnutím bytu. Případů různě postižených dětí přibývá a některá média již pravidelně o takových případech informují a vyzývají spoluobčany k poskytnutí pomoci. Ptám se však, co na to náš stát, naše vláda, naši ministři. Jistě by někteří z nich dali pohotovou odpověď třeba, že i oni přispívají ze svých poslaneckých či ministerských platů na podporu takto postižených dětí. Je to sice chvályhodné, ale nemyslíte, že právě tohle není řešení. Proč se mají rodiče postiženého dítěte doprošovat prostřednictvím televize o pomoc na vyléčení svého dítětem či na příspěvek pro nákup invalidního vozíku? Proč se stát nedokáže postarat o takové případy? Proč zdravotní pojišťovny nemají tuhle povinnost poskytnout dostačující pomoc rodinám, takto postižených dětí. Proč s takovou pomocí nepočítá ve svém rozpočtu třeba i Ministerstvo práce a sociálních věcí? Myslím, že by tohle mělo být prvořadou povinností státu postarat se o potřebnou léčbu každého občana, který takovou léčbu potřebuje, postarat se o zabezpečení potřebnými zdravotnickými pomůckami, invalidními vozíky a jiným nutným zařízením pro ty postižené, kteří to potřebují. Myslím, že by to zase tak moc státní pokladnu nezatížilo, případně by se prostě nakoupilo o několik obrněných transportérů či helikoptér pro armádu méně a takto získané prostředky by byly vynaloženy smysluplnějším způsobem. Ale jak vidět, taková řešení naši ministři nemají na pořadu dne, nebo snad ani nechtějí tuhle problematiku řešit. Proč také, když se spoluobčané postarají o to, aby společně podali svou pomocnou ruku postiženým a dané problémy sami vyřešili. Vládu to nebude nic stát a ušetří ve svém státním rozpočtu. My jí za to zatleskáme a řekneme si: „To máme šikovné a zodpovědné politiky“. ----