S odsouzením Romana Berbra a narůstajícími potížemi Miroslava Pelty se náhle začaly množit články o činnosti bývalého předsedy ČMFS. Český stát dotuje sport stovkami milionů korun, s kontrolou je to již horší.
Roman Berbr "bručí", co dlouho věděli všichni fanoušci fotbalu a částečně i celá veřejnost, se opožděně realizovalo v soudním verdiktu. Bohužel je naprosto zjevné, že nevítaný a zjevně málo kompetentní reakcionář v podobě Vladimíra Šmicra neuspěl a korupční zatuchlost vesele vládne dál. Valná hromada se nadále skládá, především v české části, z Berbrových pohůnků a svaz sám je prakticky nezměněn.
Náhle se z odposlechů dozvídáme o ubohé pozici Josefa Chovance, bývalého šéfa komise rozhodčích, kdysi respektovaného reprezentanta, tragického trenéra (mj. baráž s Belgií o MS), ve vztahu k Berbrovi, který zasahoval do věcí, jež mu vůbec nepříslušely. I tohle fotbalová veřejnost tušila, ale ruka spravedlnosti byla prostě pomalá. Postupně pronikají střípky ze svazových smluv uzavřených černokněžníkem, jako například úklid strahovské budovy de luxe. Tam se muselo jíst z podlahy. Ale což, věčná omluvenka Čápa Pelty i Berbra byla, jsou to blázni do fotbalu a dělají pro něj vše, Ano, úplně vše, i to, co by neměli. A to se nebavíme o dalších figurkách, jako je třeba Jaroslav Starka, Roman Rogoz a nespočet dalších. Nespočet skandálů s opilými rozhodčími, ovlivňováním zápasů, vyhrožováním, taškami nesenými na svaz a mohli bychom psát dlouho, že fotbaloví fanoušci?
Za třicet let tu došlo jen k jednomu pokusu o důkladnou kontrolu nakládání s penězi daňových poplatníků v českém sportu. Zoufalství Kateřiny Valachové s jepičím životem. Berbrův násilný klientelismus byl jen evolucí jeho předchůdců, třeba Františka Chvalovského (autor si je vědom, že Berbr formálně nikdy předsedou ČMFS nebyl). Jak známé jsou bonmoty o poplatcích za pískání roviny nebo zvěrstva v pralesních ligách. Je zjevné, že profesionálním klubům současný stav nevadí. Jsou na něj tak zvyklé a zřejmě sami těží z jeho výhod, že ani jednou nepřišlo nějaké hromadné vymezení se vůči poměrům v českém fotbale. Je to jednoduché, v managementech klubů sedí spousty osob, které lze spojovat s mafiánskými 90. léty či přímo s komunistickou diktaturou. Paralela s politikou se přímo nabízí.
Novináři se o poměrech v českém sportu dlouhodobě bojí psát i mluvit. Příčiny? Zcela jednoduché, dotyční by se s nimi přestali bavit a prakticky by je vynulovali. Český píseček je velmi malý, to je známé, tak se dlouhodobě udržuje status quo. Situace v hokeji je ještě horší, i ikona českého hokeje, Jaromír Jágr, se zjevně zaplétá v Králových sítích. Pohyboval jsem se kdysi v obou prostředích a o skutečné profesionalitě se prostě, až na výjimky, nedá vůbec hovořit. Českému státu to celá desetiletí nevadí, protože je se sportovním prostředím jednoduše propojený a politici používají úplně stejné praktiky jako fotbaloví funkcionáři. Stačí se podívat na volebního manažera ČSSD Michala Haška. Dobře to Hamáčkovi zařídil, sice svojí stranu odepsali, ale nepochybně si přišli na své.
Nedělám si iluze, že by politika či sport v západní Evropě byly čisté, ale bohužel kuloárním děním v obou významných společenských segmentech se stále hluboce řadíme na Východ. Dokud se to aspoň trochu nevyčistí, budou politika i profesionální sport vnímány jako žumpa s nepřijatelnou mírou korupce. Uvěznění Romana Berbra problém nevyřeší, mohlo by být jen první vlaštovkou. A co v politice?
