V krizi je nutný skutečný lídr

Existuje nepřeberné množství literatury na téma, jak se stát lídrem. Drtivá většina z nich jsou paskvily s jediným účelem, vydělat. Dnešní doba zapomíná, že věci jsou většinou ve skutečnosti velmi jednoduché a nepotřebují sáhodlouhá vysvětlování. Lídrem se člověk stává, ale také už rodí. Ne každý jím může být, a ne každý dosáhne svých možností. 

Dnešní svět v politickém spektru nabízí celou škálu osobností, které se minimálně jako lídři tváří. Co vlastně politický vůdce opravdu potřebuje? Odborné znalosti v nějakých segmentech určitě ne, může mít k dispozici armádu odborníků v jakémkoli oboru, jen si je musí být schopen vybrat. Již zde máme odpověď, co dotyčný potřebuje: sociální dovednosti. Osobnostní předpoklady jsou pochopitelně mnohem komplikovanější a náročnější než ty odborné. 

Vstupuji-li na politické kolbiště, musím počítat s tím, že čím výše budu, tím méně budou tolerovány mé chyby a budou přibývat oponenti, kteří chtějí zaujmout mé místo. Přirozený politický proces, vyžadující velkou škálu oněch sociálních dovedností. Je relativně snadné vládnout v době prosperity, mnohem náročnější už je vést národ v době pandemie Covidu, kdy každý chybný krok stojí lidské životy a velké ekonomické ztráty. 

Kritická období vyžadují skutečné vůdce, tak jako byl třeba Churchill v Británii za války, i přes jeho veškeré nedostatky. Takový člověk musí zapomenout na své osobní potřeby a věnovat své síly pomoci národu. Musí být schopen, za pomoci kompetentních poradců, vyhodnotit generálně situaci a na základě fakt, ale i intuice, předkládat řešení, jejichž cíl je jediný, vyvedení národa z krize. Zní to jednoduše, ale požadavků na onoho člověka je opravdu mnoho. 

Musí být schopen a připraven jít proti proudu, s vlastní vizí se mu to dříve či později stane. Bezpodmínečně nutná je osobnostní stabilita a jasně daná profesionální pravidla. Nesmí hledět na své osobní ambice. Nesmí být pyšný, schopný přijmout rady druhých a případně se podřídit názoru, třeba odborné většiny, byť jeho názor je odlišný. Zásadní je schopnost spolupráce, trocha pokory, ale i empatie, protože při výběru spolupracovníků je třeba znát lidi. Svůj tým musí být schopen pozitivně i negativně motivovat. Nutná je rozhodnost a osobní statečnost, protože někdy konsensus neexistuje a v té chvíli se skutečný lídr projeví, převezme odpovědnost za rozhodnutí plně na sebe a nese následky případného neúspěchu. S tím úzce souvisí schopnost přiznat chybu, lidé si nebudou vážit vůdce, který je “bezchybný”. Tím spíše musí mít vynikající komunikační dovednosti, aby obyvatelstvu dostatečně vysvětlil, proč jeho vláda činí ta a ta opatření. Zde je právě nutnost důkladně promyšlené a obhajitelné vize.  Potřeba mediátorských schopností, protože když lidem opravdu o něco jde, často se pohádají a je na lídrovi situaci urovnat. Výše zmíněnou empatii potřebuje i pro schopnost chápání potřeb obyčejných lidí, jako brzdy pro nesmyslná rozhodnutí a pro rozhodnutí vzbuzující jen nedůvěru obyvatelstva. Dotyčný člověk musí být schopen ustát kritiku, přijmout ji, případně kompetentně vyvrátit. V případě celonárodní krize by měl být schopen spolupracovat i s opozicí, protože i to jsou volení zástupci lidu a o to důležitější může být celopolitický konsensus, který dokáže obyvatelstvo přesvědčit o správnosti krizové vize. Musí být schopen jednat s nadhledem a nepodléhat dílčím neúspěchům či vnějšímu tlaku. Je důležité, aby byl přesvědčivý, lidé často potřebují přesvědčit. Nutný je cit pro situaci, kdy je třeba vysvětlovat a kdy používat restrikce. Oddanost zemi by měla být samozřejmostí a sledování vlastních cílů zločinem. 

Z výše uvedeného je jasně patrné, že lídr musí být rozvinutá osobnost. Pochopitelně, žádný člověk není Bůh, ale otázka zní, kolik těchto vlastností má současný premiér České republiky a jak schopné lidi kolem sebe má?