Střelec a Světlo

Bez důvěry neexistuje štěstí. Se strachem nejde vůbec nic, strádá vše, duše i srdce. A každý by měl překročit svůj vlastní stín. 

Střídavě oblačno, láska a strach, 

zdánlivě netečnou, proměna v prach.

A stojí na marách? Život až běda?

Opravdu věda? Není jen barva hnědá. 

Zahlédl jsem, hloubky bez konce, 

asi zatoulal bych se i se zvoncem.

Horko i chlad, mávalo odevšad,

po lásce toužící, potichu ze zahrad.

Nikdo tě neodemkl, nenašel klíč, 

nehledal, podřimuje láska i chtíč, 

beze strachu, vědomá, s důvěrou,

a s dávno opomnělou cizí nevěrou. 

Tak nechápeš změnu, zadání kódu, 

samota na výměnu, a v novém módu.

S poklidem a vírou, bez ublížení osudu,

už dost bylo ran a tísnivých pobudů.

Odvál vítr běsy, sály energii duše, 

střelec z osamělé kuše, lásky nůše, 

čaruje, probíjí se hradbami, stepuje. 

Otevři oči, Světlo.