Rusko je zamrzlé ve 20. století a plné pocitů méněcennosti

Velmocenská politika se změnila. Částečně to chápou i země Třetího světa, jen Kreml se stále tváří, že rozhodující je tupá síla a militarismus. 

Byl jsem absolutně proti druhé válce v Perském zálivu a americké invazi do Iráku. Totální likvidace strany Baas přinesla chaos a hlavními viníky vzniku Daeše jsou jednoznačně Američané. Měl jsem výrazné pochybnosti o invazi do Afghánistánu a dodnes příliš nevěřím oficiální verzi o útocích z 11. září. Jsem přesvědčený, že mají velmi hluboký podtext, který se možná ukáže až v daleké budoucnosti, pokud vůbec někdy. Přesto tu jsou faktory, které tyto konflikty naprosto odlišují od současného dění na Ukrajině. 

Ze strany USA ani jednou nešlo o dobyvačnou válku, ani tolikrát zmiňovaný a dost zločinný Vietnam dobyvačnou válkou nebyl. Zatímco válka v Koreji není předmětem sporů, Vietnam ano. Přitom oba konflikty "jen" následovaly Trumanovu doktrínu o zadržování komunismu. To, že se Vietnam díky stupidním americkým politikům zcela vymkl z rukou, je druhá věc. Řada tezí hovoří o pozadí velmocenské politiky konfliktu na Ukrajině. Ze strany Ruska jednoznačně, ten stát zamrznul ve 20. století a v řadě aspektů ještě mnohem dále. 

S příchodem globalizace a internetu začal svět procházet dynamickými změnami. Ty doposud trvají a nejsou dostatečně zpracované ze sociologického, politologického hlediska a ani z hlediska teorie mezinárodních vztahů. Konflikt na Ukrajině se již zcela vymyká soudobým pravidlům. Je extrémně primitivní tak, jako Rusko je. Vynecháme-li Tchaj-wan, který je pro Čínu vnitropoliticky velmi specifický a komunistický Peking výrazně reflektuje příšerný čínský nacionalismus, Čína nejedná až tak militaristicky jako obchodně. Velmocenská politika se v současnosti odehrává primárně na poli ekonomickém, kde je Rusko zcela bezradné a stává se ještě bezradnějším. 

Peking si setrvale kupuje přízeň afrických a latinskoamerických států a USA odpovídají opět především obchodní politikou. Jen Brusel se vytrvale, především díky Berlínu, tváří jako by to nechápal a chová se jako ovečka čekající na porážku, ale velmocenský militarismus je na ústupu. Částečně to mění právě konflikt na Ukrajině. Připomenutí hard power a vojenského primitivismu ze strany Moskvy opět mění pravidla, ale již jen částečně. Se sankcemi se jasně ukazuje, že Moskva ničím jiným než hard power nedisponuje. Není hráčem na ekonomickém mezinárodním poli. Je jen tupým dodavatelem surovin. Zákonitě přichází pocit méněcennosti, který Rusové nesnesou. Svádět válku na Ukrajině na velmocenskou politiku považuji proto za zcela liché, byť má jistě západ svůj podíl. Ale sporný podíl, je těžké respektovat primitivního medvěda, který zamrznul v minulosti. 

Je zajímavé, že spousta lidí vyčítá, oprávněně, Kyjevu velkou korupci. A zároveń přehlíží jeden z nejzkorumpovanějších států světa, Rusko. A právě tohle Rusko nám teď předvádí a převede, jak dokonale zamrzlo někde v období druhé světové války. Lidský život nemá žádnou hodnotu, vrhají vojáky do sebevražedných útoků dnes a denně, nezajímají ho civilisté, život, nic. Jen územní zisky a snaha o velmocenskou politiku za jakoukoli cenu. Kyjev od úspěšné podzimní protiofenzivy nedokázal navázat. Zcela jednoduše, lidská a materiální převaha je na straně Ruska. Západní pomoc Kyjevu je stále nedostatečná. 

Fronta se delší dobu nehýbala, ale strategickou iniciativu mají opět Rusové. A to jen díky tupé množstevní přesile, klasické Rusko. Ukrajinci mají jednu obrovskou nevýhodu. Nechtějí a asi nesmí eskalovat konflikt a neútočí na území Ruska. Kreml to ví a nemusí se na značném úseku fronty obávat útoku, kdežto Ukrajinci musí být připraveni na útok proti Charkovu, potažmo Kyjevu a dislokovat tam značné síly, které jinde chybí. Mám obavu o Ukrajince. Materiální a množstevní převaha Rusů je obrovská. Osobně nemám představu, jak by Kyjev mohl Rusy konvenčně porazit. Naopak je vysoce pravděpodobné, že Moskva provede v nejbližší době masivní útok klasicky bez jakéhokoli ohledu na vlastní ztráty. Stalinistický primitivismus v přímém přenosu. Putin není nic jiného než slabší reinkarnace největšího diktátora dějin. 

Západ již zřejmě naplno pochopil, že nesmí nechat Ukrajinu padnout. Pochopil, že není možné nechat zvítězit stát, který vůbec nereflektuje realitu 21. století a je stále stejně nenasytný jako v 19. a 20. století. Rusko v historii utrpělo celou řadu zásadních porážek, ať jde již o Krymskou, rusko-japonskou válku nebo Afghánistán. Je-li na východě tygr a je v silách člověka ho zahnat, Bůh to neudělá. Je třeba věřit, že si to západ naplno uvědomí a vyvine ještě mnohem větší úsilí jak statečným Ukrajincům pomoci a porazit tu staronovou říši zla.