Kam kráčíš EU?

Evropě hrozí, že se stane naprosto druhořadým územím. Chybí jakákoli vize. Chybí vůdci, chybí vizionáři. Zato je nadbytek lobistů a korporátních společností (a bohužel také neziskových organizací).

Na úvod textu bych jen rád připomněl ideje, které daly vzniknout myšlence evropského superstátu, jakým by chtěla či nechtěla být Evropská unie. Jednalo se především o činy Roberta Schumanna, Jeana Monneta (francouzští politici) a belgického ministerského předsedy Paul-Henri Spaaka. Ve stínu děsivých událostí druhé světové války obnovili tito muži  předválečnou ideu o spojené Evropě, s naprosto jednoduchým a logickým uvažováním. Čím propojenější evropské státy, tím nižší pravděpodobnost dalšího vojenského konfliktu. Společný trh a otevřené hranice byly pouze jedny z myšlenek o nové Evropě. Z klíčových faktorů uvedu jen společnou nadnárodní vládu se všemi pravomocemi a také společnou armádu.

První organizací bylo Evropské společenství uhlí a oceli. Prvotní participace vycházela především ze strany Francie, zemí BENELUXU, Itálie a Německa. Čtenář si nepochybně všimne chybějící Velkou Británii. Zde si neodpustím podrobnější vsuvku. Členství bylo pochopitelně nabídnuto i VB, ale ta vznešeně odmítla. Organizace ovšem začala bleskovým tempem dominovat segmentu uhlí a oceli, že to začalo doslova likvidovat britský průmysl. Britové si uvědomili, že bez vlastního členství nemají šanci. Jenže pravidla o nových členech už v té době byla stejná jako dnes. Přístup nového člena museli odsouhlasit všichni participienti. Nu, a v čele Francie v té době stál de Gaulle  a ten je odmítl. Britové museli čekat několit let, než francouzský prezident umře. V této souvislosti mi celý Brexit připadá naprosto směšný  a šokovalo mě, jak málo byla tato událost prezentována. Z druhé strany vnímám Brexit jako britské vítězství, zůstali v Celní unii a to bohatě vynahradí všechna negativa.

Organizace se pochopitelně vyvíjela až do dnešní podoby. Se stále větším odstupem od války se také vytrácela dynamika a komplex původních myšlenek. EU je v současnosti především obchodním společenstvím, naprosto bez vize. Je známým pravidlem, že ztratí-li diktatury vnitřní dynamiku, rozpadnou se. Šířeji toto pravidlo nepochybně platí pro všechny organizované útvary. A současná EU dynamiku nemá. Klíčové evropské státy usnuly ve své aroganci a pomalu jim ujíždí velmocenský vlak, tvořený především Čínou a snad i USA, pokud se nezhroutí díky progresivismu. EU je byrokratickým obrem s půl miliardou obyvatel a neschopností aspoň ohlídat své vlastní hranice, což je základní atribut suverénního státu. Je neuvěřitelné jak je předražený FRONTEX úplně zbytečný.

Jestliže měla být EU stmelujícím prvkem, začíná, po přijetí východoevropských států, být pravým opakem. Jednak se noví členové víceméně stali dotacemi uplácenými slabšími bratry, kteří jsou vlastně jen určitými prostředky pro generování zisku západních firem. Samotný západ Evropy zřejmě začne či už začíná čelit vlně progresivismu, který, na od rozdíl racionálnějších států východu, ještě zvětší ideologický rozdíl a tím pádem i pnutí. Multikulturalismus byl jen předvojem těchto změn. Nemůže být sporu o tom, že v EU jsou klíčové státy jako Německo, Francie či Nizozemsko. A je zjevné, že ve své pýše nejsou vůbec ochotny akceptovat historické reálie nových členů a potíže z toho vyplývající. Nechci rozebírat všechny přistoupivší státy. Třeba Pobaltské uskupení nemá problém, protože EU je pro ně zárukou bezpečí proti jejich mocnému sousedovi. Zaměřím se jen na dva, Polsko a Maďarsko. ČR vynechávám, protože my jsme geograficky přesně tím mostem mezi oběma makroregiony a jsme, především pro Němce, příliš cenní. 

V Evropě se takřka nikdo nezabývá maďarským traumatem z Trianonských dohod. Je naprosto nedůležité, že se jedná o sto let starou záležitost. Silně nacionalističtí Maďaři nikdy nepřijali obrovské okleštění území historických Uher. Křivda je vehnala i do náruče spolupráce s nacistickým Německem. Evropští politici si odmítají uvědomit, že Viktor Orbán je v úplných důsledcích jen pohrobkem maďarské nacistické Strany šípových křížů. Personifikuje se do role ochránce Maďarska, který nedopustí další historickou křivdu a Maďaři na to slyší (podobně jako Erdogan v Turecku a likvidace Osmanské říše). Západní politici vůbec nemají zájem alespoň o diplomatickou snahu tyto záležitosti urovnat. Autokratický Orbán je terčem kritiky a hnán do náručí Ruska. Toto není obhajoba Orbána a jeho nepříliš demokratických činů, je to jen logický důsledek nekvalitní vnitřní politiky EU, která Maďary prostě neakceptuje.

Druhým případem je velmi specifické Polsko, rozdělené na východ a západ, probruselské a katolicky agrární. Poláci jsou specifičtí, mají otřesné zkušenosti z války a pozdější velmi násilné komunizace. Ale Solidarita byla jasně nejsilnější antikomunistické hnutí za oponou. Byla první, koho SSSR nedokázal zlikvidovat. Poláci jsou velmi hrdí a je třeba akceptovat jejich potíže. Spousta samotných Poláků nesnáší vládní stranu Právo a spravedlnost. Polsko prochází určitým vývojem, který je nutné velmi diplomaticky akcentovat. O rozdělení polské společnosti svědčí obří protesty proti zákonu o potratech. EU není schopná ničeho jiného, než vydávání nót proti nedemokratickému dění v zemi. Naprosto symptomatické je odmítání francouzských a německých zbrojních konsorcií na vývoji nového MBT s polskými zbrojními firmami. Odmítají zemi, kterou by v rámci bezpečnosti měla EU podporovat a ne odmítat, Polsko prostě je nárazníkovým pásmem proti Rusku, západoevropské politiky vůbec nezajímá snaha jejich vlády vyzbrojit polskou armádu. Důsledek? Běh Poláků do náručí Donalda Trumpa a jejich vzdalování se EU.

EU naprosto ztratila své původní ideály, zastavila se a téměř jde zpět. Není ani rybou ani rakem. Krásnou ukázkou je dění v Libanonu, kde proti sobě evropské státy diplomaticky stojí, při současném vědomí společné zahraniční politiky. Není schopna řešit secesitické kroky vlastních členů (VB je jen vrcholem ledovce). Nedokáže dodržovat vlastní pravidla měnové unie. Především Itálie či Španělsko jsou opravdu odpuzujícími příklady. Není schopna akcentovat, při unifikaci, národní specifika řady menších států. Naprosto jí uniká velmocenský vývoj ve světě. Přední evropští politici, řešící často nesmyslné marginálie, nechápou, že díky defragmentované, vyložené slabé zahraniční politice a zároveň prakticky nulové politice silové, se globální mocenská centra přesunují do Asie. Velká Británie stále neopustila svou koloniální minulost a nechápe, že sama už v multipolárním světě nic neznamená.  Chybí jakákoli vize. Jsem zastáncem integrace, ale úplně jiným způsobem než je ten současný. Chybí vůdci, chybí vizionáři, zato je nadbytek lobistů a korporátů (a bohužel také neziskových organizací). Pakliže nedojde k výraznější změně orientace evropské (ne)politiky, hrozí, že se stane globálně naprosto druhořadým územím.