Článek navazuje na můj předchozí text Strach, úzkostná porucha. Opět není cílem komplexní rozbor, ale vyzdvihnutí určitých obecných procesů, které se problematiky týkají.
Strach má velké oči, říká přísloví. Zveličené představy o hrozícím nebezpečí jsou však jen zřídka tím nejlepším východiskem našeho jednání či rozhodování. Jde o obavy, jejichž zdroj je jen v nás samotných, které nám svazují ruce, živí se sami sebou, a brání tak dosáhnout, čeho bychom dosáhnout mohli či chtěli. Navíc nás zbytečně stresují. Rozpoznání iracionálního strachu nemusí být jednoduché. Je jednou ze součástí takzvané emocionální inteligence. Ta totiž spočívá mimo jiné ve schopnosti rozpoznat, kam nás naše emoce vedou, a nechat se vést jen těmi, které nás na základě našich zkušeností vedou správně.
V předchozím textu je uvedeno, že oběť strachu si zpětně uvědomuje, co dělá nebo udělala. To automaticky vede ke dvěma problémům. Dojde-li k nezvládnutí určité situace z důvodu strachu, většinou je to v souvislosti s emocionálním selháním, kdy strach velí útěk za každou cenu. Později, v již klidnější situaci přichází stud za to, co oběť udělala. Což je první faktor podporující přetrvávající útěk. Druhým faktorem je, že člověk či věc se již staly předmětem strachu, kterému se chce postižený za každou cenu vyhnout. Již zde nastává ambivalentní smyčka, člověk z jedné strany ví, že situaci nezvládl, ale z důvodu strachu a studu jí není schopen napravit. Jedná se o běžný proces zdánlivě iracionálního jednání, který sice může mít z druhé strany pochopení, ale osoba posedlá strachem racionálně jednat nebude. Je zde popsán prakticky první krok vedoucí k postupné sociální izolaci, případně k duševním poruchám. Strach povzbuzuje fantazii a vytváří obrazce těch nejhorších možných scénářů, které si oběť sama přivolává a neadekvátně reaguje na další a další situace.
Trvá-li strach delší dobu, dochází k postupným změnám psychiky osobnosti, která musí nějakým způsobem žít a omluvit si své jednání. V klidovém stavu přichází konstrukce jednotlivých situací tak, aby si oběť omluvila svůj útěk a selhání. Snaha vyhnout se zdánlivému objektu strachu je úporná. Je jedno jestli ona obava má racionální příčiny, jestli vůbec existuje, nejdůležitější je se objektu vyhnout. Opět cesta do sociální izolace a postupně nastupující patologické úzkosti. Člověk úplně přestává žít a normálně fungovat, jediným smyslem života je vyhnout se strachu, ačkoliv ho oběť svým uvažováním vytrvale živí. Smyčka je dokonána a pravděpodobnost, že se z toho člověk dostane sám je minimální. Vše závisí na míře strachu či úzkosti a osobnostních předpokladech.
Existuje celá řada postupů a meditačních technik, jak se zbavit strachu. Lze je najít na internetu a každý si o nich může udělat představu sám, není úkolem článku je rozebírat. Koneckonců jsou plné hesel jako Poznej svůj strach, projdi jím, čel mu atd. To se lehce napíše, ale hůře se to už provádí člověku, který čelí paralyzujícímu strachu. Jak je výše zmíněno, oběť si zpětně uvědomuje nesmyslnost svého jednání a vždy je otázkou, jak hluboko už strach pronikl. V lehčích fázích si je člověk vědom nesmyslnosti svých činů a lituje jich, nastupují-li konstrukty, je to již horší, protože dotyčný má tendenci jim věřit. V Každém případě je minimální pravděpodobnost, že oběť svůj problém zvládne sama. To je asi to nejpodstatnější. Ať již s terapeutem, partnerem či kamarádem půjde stále jen o jednu věc. Především se sdílet, zahodit stud a obavy z nepochopení a svěřit se se svými pocity.
Pokud tohle oběť dokáže, půl je hotovo. Tito lidé mají většinou tendenci uvažovat velmi negativně, což problémy jen prohlubuje. Je třeba se začít vyhýbat jednak myšlenkám evokujícím strach a je nutné začít vyvíjet snahu myslet pozitivně. Připomínat si pozitivní věci, které se nám v životě staly a které by se mohly stát, když přestaneme uvažovat negativně a přestaneme živit svůj strach. Dokážeme-li začít uvažovat pozitivně, získáme nadhled a postupné vědomí nad nesmyslností podléhání svému strachu. Budeme schopni vidět, že z maličkých problémů jsme udělali obrovské, zdánlivě naprosto nepřekonatelné. Uvědomíme si, že vždy je cesta, a že většinu věcí lze vždy napravit.
Pokud dojde k takovémuto posunu, ještě není vyhráno. Můžeme uvažovat tisíckrát realisticky, ale strach je mnohem realističtější. Je třeba se intenzivně připravit na první kroky dopředu s vědomím, že uděláme maximum, abychom strach ignorovali. Všichni to asi známe, každý poznal strach a každý ví, jak jsou první kroky do problému těžké, ale když se udělají, většinou se vše stává lehčí. Paralyzující strach přijde, ale má vždy omezenou dobu trvání, je třeba počkat a pak pokračovat dál. Neodkládat, to je nejhorší varianta, která vždy vede zpět do smyčky. Principiálně jde především právě o ony první kroky, pak již přicházejí další a s nimi přicházející úleva a vědomí, že jsme to zvládli. A pak znovu další první kroky, dokud se situace nenormalizuje. Dokud trvá útěk, není z deprese a strachu cesta ven. A tím pádem není ani život, jen nikdy nekončící obavy.
Důvodů ke strachu může být celá řada, v diskuzi v předchozím článku přišlo upozornění, že řada obav může vycházet z minulosti. To je naprostá pravda, ale text pojednává jen o strachu samém. Jsou-li kořeny v minulosti, v rodině, zážitcích, traumatech, je opět třeba o nich mluvit a zase v závislosti na jejich závažnosti si vybrat správného "posluchače". V současnosti trápí různé fobie a úzkostné poruchy až deset procent populace. Nikomu nepřeji to zažít a těm, kteří to prožívají přeji hodně tolerance okolí a brzkou cestu ven.
