Asi nejzbytečnější konflikt 20. století, v rámci zbytečnosti s nejvyšším počtem obětí. Brutalitou nezaostávající za nejkrvavějšími střety, včetně použití chemických zbraní či dětských vojáků.
Iráčané zaútočili 22. 9. 1980, snadný postup trval jen velmi krátce. Husajn podcenil íránskou armádu i vůli obyvatelstva bránit se agresi. Taktický plán byl vytvořen na základě inspirace německého Blitzkriegu a izraelské Šestidenní války. Útok pozemních sil nedosáhl svých cílů díky váhavosti a letecké útoky na íránská vojenská letiště neměly dostatečný účinek a íránské letectvo zůstalo v silné bojeschopnosti. Iráčané dokázali místy postoupit až do hloubky 47 km na íránské území, ale symptomatickými se stali boje o strategicky důležitý přístav Chorramšahr, který byl dobyt až v listopadu za cenu velkých ztrát. Kromě rychlé konsolidace armády se na bojiště velmi záhy dostavilo 200 000 íránských dobrovolníků, kteří invazi zastavili, postupně irácká vojska vytlačili a začali pronikat na území Iráku.
Íránské letectvo se ukázalo jako velmi schopné, navíc jejich letadla měla trojnásobnou nosnost oproti iráckým a záhy začala bombardovat irácká příhraniční města a ropná těžební zařízení. Ajatolláhům se podařilo v zemi vyvolat náboženský rozměr války v podobě křižáckého tažení protivníka a dobrovolníci přicházeli na frontu v podstatě v roli mudžahedínů. V květnu 1982 dobili Íránci zpět Chorramšahr a zmocnili se velkého množství zbraní sovětského původu, které zřejmě dodala Iráku Sýrie. SSSR, díky nulové konzultaci s Moskvou o rozpoutání války ze strany Saddáma, přestal Iráku dodávat zbraně. V létě roku 1982 se konflikt přenesl na irácké území. Jednotky režimu z Teheránu útočily ve velkých lidských vlnách a nahrazovali tím nedostatek techniky. Irácká obrana byla dobře organizovaná a ztráty Íránců rostly významným tempem, přesto se dokázali probojovat až Basře, která byla za cenu velkých ztrát ubráněna. Přenesení bojů na území bagdádského režimu znamenalo obnovení dodávek zbraní Husajnovi ze strany SSSR.
V červenci 1982 v rámci íránské operace Ramadán proběhla jedna z největších tankových bitev od druhé světové války. Tisíce vojáků Saddámových revolučních gard se obětovalo, aby zastavilo postup nepřítele. Operace byla charakteristická pro celou válku. Obě strany utrpěly těžké ztráty za cenu minimálních územních zisků. Konflikt připomínal zákopové boje Velké války. Drtivou většinu ofenzív vedl Írán, který využíval jasnou převahu v živé síle. Iráčané se stali mistry v obranných bojích, kdy mj. tanky začali využívat jako zakopané stacionární dělostřelectvo, taktika použitá Sovětským svazem poprvé v bitvě u Kurska.
Válečné zločiny
Ajatolláhové začali využívat v bojích děti ve věku 12 až 16 let. Vstupovali do milice Basídž a po týdenním výcviku byly posílány na frontu. Udělali z nich mudžahedíny a kromě útoků je nechávali čistit minová pole, která doslova likvidovaly svými těly. Íránská vláda objednala v Honkongu na 100 000 zelených klíčů z plastu, které chlapci i dívky nosili na krku jako vstupenku do ráje. Řada z nich byla poslána v prvních vlnách útoku jako potrava pro irácké kulomety.
Irák začal ve větším množství používat chemické zbraně. Irácká kurdská menšina byla nespokojená se svým postavením v Iráku a byť se většinově jedná o sunnity, nechali se zlákat spoluprací s íránským režimem. Saddám Husajn tento stav nenechal být a pověřil řešením svého bratrance, dnes již legendárního Chemického Alího. Ten mj. používáním yperitu, sarinu, tabunu či VX zavraždil až 200 000 iráckých Kurdů. Vzhledem k obrovské převaze lidské síly Íránu, byly chemické zbraně používány i pro útoky na íránská města.
Tankerová válka
Významný faktorem celého konfliktu byla tzv. Tankerová válka. Je nutné si uvědomit, že se zde střetly dvě země, které patří mezi deset států s nejbohatšími ropnými zásobami na světě. Kromě rozsáhlých, oboustranných leteckých útoků na ropná zařízení a infrastrukturu, od roku 1984 došlo k takřka neomezenému konfliktu na moři, s cílem zabránit protivníkovi přepravit černé zlato na místo určení. Toto byl asi rozhodující zlom ve válce. Velmoci si naplno uvědomily nebezpečnost konfliktu pro světovou ekonomiku a v zásadě se definitivně postavily na stranu Saddáma Husajna, ačkoli paradoxem je, že i toto vyprovokoval Irák, který začal intenzivně útočit na obchodní plavidla, mířící z nebo do íránských přístavů.
Íránci se nejprve nechtěli nechat vyprovokovat, báli se vstupu USA do konfliktu. Nakonec byli donuceni k odvetným opatřením. Poprvé zaútočili na kuvajtský tanker, vezoucí iráckou ropu, 13. 5. 1984, záhy následovala suadskoarabská loď. Důvod byl jednoduchý, Irák dočasně ztratil přístup k moři a musel exportovat svou ropu přes své arabské spojence. Íránci byli v útocích neporovnatelně úspěšnější a důsledkem byla americká operace Earnest Will, prováděná na žádost Kuvajtu, který nebyl schopen zajistit ochranu svých lodí proti íránskému režimu.
Íránci se neodvážili přímo napadnout připluvší americkou flotilu, která chránila kuvajtské konvoje, ale pokládali miny a nadále prováděli útoky malými čluny. Konflikt na moři eskaloval. Americké vrtulníky vyhledávaly lodě pokládající miny, létaly ve výšce pouhých devět metrů nad hladinou a poprvé byly použity brýle pro noční vidění. Přestože Američané stále deklarovali neutralitu, prakticky zlikvidovali většinu velkých íránských hladinových lodí. Jediným důsledkem námořních bojů byla likvidace ekonomik obou států. O ničem nerozhodli. Americký vliv na konflikt na moři nebyl nijak zásadní, k vyvrcholení bojů došlo až v roce 1987, kdy bylo potopeno nebo poškozeno přes 150 obchodních lodí.
Konflikt se postupně dostal do patové situace. Írán, který stál do značné míry osamocený, byl velmi vyčerpaný. Irák na tom byl podobně. Chomejní akceptoval usnesení Rady bezpečnosti OSN z června 1988 a válka skončila geograficky ve stejné situaci, jako začala.
Důsledky
Přestože se v rámci světového dění jedná o víceméně regionální konflikt, byl spouštěcím mechanismem 40 let konfliktů v Perském zálivu. Vyvrcholil Arabským jarem a vznikem ISIS. Írán vyšel z války kompletně zdevastovaný. Obrovské materiální, lidské ztráty a především prakticky dodnes trvající mezinárodní izolace. Sankce dlouhodobě drtí íránskou ekonomiku a armádu, která se snaží vyvíjet své zbraně, ale celkově je velmi zastaralá.
Velkým paradoxem je, že Irák, díky rozsáhlé zahraniční podpoře, vyšel z války jako regionální vojenská mocnost. Rozvinul zbrojní průmysl a disponoval velkým množstvím relativně moderních zbraní. Zde je třeba položit důraz na slovo relativní, letectvo bylo nadále velmi slabé a třeba tankové vojsko se moderním armádám nemohlo rovnat. Husajn nemohl zakrýt, že válka byla neúspěšná, navíc ekonomika země byla v dezolátním stavu a státní kasa zoufale zadlužená. Zde jsou zřejmě hlavní příčiny První války v zálivu, tedy napadení a obsazení Kuvajtu. Saddám se rozhodl zkratkou ozdravit hospodářství i svou narušenou prestiž. To je ovšem již jiná kapitola.
