Houpačka

Často se uzavírala. Někdy necítila vůbec nic. Znal ten pocit z dávné minulosti. To tupé a nesnesitelné prázdno, způsobené dlouhodobými stresy a emočním vypětím.

Stavy se střídaly. V obličeji byla snadno čitelná. Jako dítě. Krásná i méně krásná. Její veliké, tmavé oči často mluvily beze slov. Někdy plné něhy, někdy lítosti, studené, smutné někdy zoufalé. Bála se dávat najevo cokoli, byla nejistá. Nejistota pramenící z dlouhodobého utrpení a samoty. Smutek po sestře. Nepřekonaná ztráta. A mnoho nevyřčených obav.

Konečně. Procházka kolem Labe v jejím oblíbeném městě. Cítila se dobře, byla šťastná. Všechny běsy jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizely. Dlouhé rozhovory. Rozkrývání jejího stavu. Konečně ovoce. Konečně ona. Spontánní, hravá, inteligentní, hluboká, skromná, vtipná a především cituplná. Doslova vnímal velikost jejího srdce. Najednou se nebála lidí. Dokonce si mezi ně sedla. Neustále se usmívala a nechtěla konec výletu. V pozadí se bála návratu tmy.

Večer. Objetí. Postupně se naučila v něm najít uklidnění. Nechápal, jak vždy dokázala okamžitě najít přesnou polohu. Automaticky se dotýkali nejvíce, jak to šlo. Rozkoš z blízkosti jako by byla hmatatelná. Nemohli se nabažit. Na hodinu usnul. Nepohnula se, aby ho nevzbudila. Jemně hladila. Probuzení. Měl pocit, že je v jiném světě. Tvrdost byla pryč. Nepoznával se. Během hodiny ho převrátila. Poprvé v životě mu bylo jedno, jestli je sex nebo ne. Měla velkou moc.

Stále méně úsměvu. Rysy se ztrácely. Převaha negace. Obrovské úsilí se ovládnout. Nezměrná snaha situaci vnitřně vyřešit. Chyby. Neřekla vše. Utajování skutečnosti přineslo své jedovaté ovoce. Smrákalo se. Přicházela bouře. Byl donucen odejít. Nesnesitelné pocity ztráty. Čekání.